Detail rozhodnutí

III.ÚS 612/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.612.01
Datum: 20. 12. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 612/01 ze dne 20. 12. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 612/01

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Y.H. a H.V., obou zastoupených JUDr. J.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001, sp. zn. 33 Ca 5/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Včas podanou ústavní stížností [§ 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], splňující i jinak formální náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a), odst.

4 zákona], brojily stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001 (33 Ca 5/2001-24), jímž bylo zastaveno řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí žalovaného (Katastrálnímu úřadu P.), a tvrdily, že jmenovaný soud svým postupem porušil čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení jejich ústavně zaručených práv (svobod) došlo tím, že katastrální úřad nejednal se stěžovatelkami jako s účastnicemi řízení, a to i přesto, že M.B. (právní předchůdkyně stěžovatelek) byla od roku 1996 mrtvá.

Na podporu svých tvrzení stěžovatelky odkázaly na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

ÚS 279/95 a posléze navrhly zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze a ze samotného obsahu ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu katastrálního úřadu čj.

V 11-16293/2000 vyplývá, že žaloba stěžovatelek směřovala proti rozhodnutí Katastrálního úřadu P., ze dne 28. července 2000 (V 11-16293/2000), kterým byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (právní účinky vkladu vznikly dne 28. července 2000) na základě kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 uzavřené mezi prodávající M.B. a kupujícím městem P.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení zastavil, neboť žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem (§ 250d odst.

3 o. s. ř.).

Podle platné právní úpravy soudního přezkumu správních rozhodnutí (§ 5 odst.

3 zák. č.

265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, § 248 odst.

3 o. s. ř.) není proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se vklad povoluje, přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví.

S exempcí z přezkumu správních rozhodnutí pak počítá i Listina základních práv a svobod, když ve svém čl.

36 odst.

2 uvádí, že zákon může stanovit, že některá rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu vyloučena.

K tvrzenému porušení čl.

36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod proto dojít nemohlo.

Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelek stran toho, že byl porušen čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Podle čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek.

Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Dědění se zaručuje.

V této otázce Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod se vztahuje především na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994).

K porušení tohoto základního práva tedy ve věci posuzované ústavní stížnosti nedošlo.

Ostatně nabývacím titulem kupujícího ( města P.) byla kupní smlouva a nikoliv rozhodnutí katastrálního úřadu, který v něm toliko ověřuje, zda zápisu vlastnického práva nebrání formální či obsahové náležitosti předložených listin, příp. zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí (§ 5 odst.

1 již zmíněného zák. č.

265/1992 Sb.).

Pokud se stěžovatelky domnívají, že nabývací titul (kupní smlouva) trpí relativní či absolutní neplatností, je na nich, aby se takto tvrzeného práva domáhaly v příslušném řízení.

Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 279/9 , na nějž stěžovatelky odkazují, dopadá na skutkově odlišné případy, kdy ve věci zde Ústavním soudem řešené byl vyjádřen právní názor, že spoluvlastník měl být účastníkem řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí; nelze jej tedy v posuzované věci analogicky aplikovat.

Nadto v jiném svém nálezu ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 401/96 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č.

96, Praha 1997) vyslovil Ústavní soud názor, dle kterého návrh vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je možno podat v časově neomezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle.

Uzavřenou smlouvou vzniká totiž kupujícímu obligační nárok na převedení vlastnického práva k prodávaným nemovitostem za podmínky uhrazení dohodnuté kupní ceny.

Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že Městský soud v Praze tím, že řízení ve věci zastavil, postupoval v souladu s platnou úpravou soudního přezkumu správních rozhodnutí, takže již proto nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelek.

Ústavní stížnost byla z tohoto důvodu posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Zjevná neopodstatněnost je pak dána jak samotnou povahou stížnostních důvodů, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 20. prosince 2001