Vyhledat
Zpět na vyhledávání

Detail rozhodnutí

III.ÚS 137/01

Soud
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2001:3.US.137.01
Datum
6. 6. 2001
Stav textu
plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 137/01 ze dne 6. 6. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů ing.

A.

P. a J.

P., zastoupených JUDr.

L.

C., advokátem, na postup Obvodního soudu pro Prahu 7, ve věci sp. zn.

26 C 39/97, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatelé podali dne 2.

3.

2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 5.

3.

2001.

Návrh směřoval proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn.

26 C 39/97.

Navrhovatelé se domáhali, aby Ústavní soud uložil obecnému soudu nepokračovat v průtazích v řízení v uvedené věci a aby v ní neprodleně jednal.

Z podaného návrhu a doložených rozhodnutí je zřejmé, že navrhovatelé se původní žalobou ze dne 12.

2.

1997 domáhali vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit specifikovanou částku z titulu náhrady škody.

Dále je zřejmé, že ve věci Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl částečným a mezitímním rozsudkem, č.j.

26 C 39/97-36, ze dne 14.

4.

1998 tak, že konstatoval, že základ žalobního nároku ohledně části žaloby je opodstatněný.

Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný.

Dále v časové posloupnosti dne 18.

11.

1998 podali navrhovatelé návrh označený jako rozšíření žaloby o další specifikovanou částku s příslušenstvím.

O odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze usnesením, č.j.

17 Co 56/99-52, ze dne 23.

2.

1999 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Následně pak Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl usnesením, č.j.

26 C 39/97-56, ze dne 10.

3.

2000 tak, že ve výroku I. rozšíření žaloby ze dne 18.

11.

1998 nepřipustil, ve výroku II. žalobu do určité části vyloučil k samostatnému řízení, ve výroku III. pak ohledně vyloučené části řízení zastavil a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání navrhovatelů Městský soud v Praze usnesením, č.j.

17 Co 360/2000, ze dne 22.

8.

2000, rozhodl tak, že odvolání proti výroku I. a II. odmítl jako nepřípustné podle § 202 odst.

2 písm. a) a f) občanského soudního řádu a výrok III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně.

Z uvedeného je zřejmé, že ve věci dále probíhá řízení o původní žalobě ze dne 12.

2.

1997, když návrh na rozšíření původní žaloby nebyl pravomocným usnesením připuštěn, a část původní žaloby byla pravomocným usnesením Obvodního soudu vyloučena k samostatnému projednávání.

V takovém stadiu řízení navrhovatelé podali návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, když svým návrhem se domáhali, aby Ústavní soud uložil soudu I. stupně nepokračovat v průtazích v řízení a dále ve věci jednat o návrhu ze dne 18.

11.

1998.

Z odůvodnění návrhu pak vyplývá, že navrhovatelé nesouhlasí s rozhodnutím soudu I. stupně o nepřipuštění návrhu na rozšíření žaloby ze dne 18.

11.

1998.

1998.

Navrhovatelé tvrdili, že nepřipuštěním rozšíření žaloby a současně nevyloučením rozšíření žaloby k samostatnému projednání je soud v této části nečinný a navrhovatelé jsou tak závažným způsobem dotčeni na svém právu na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho byl rovněž porušen čl.

90 a 95 Ústavy ČR.

K výzvě Ústavního soudu, zda navrhovatelé ve věci průtahů v řízení před soudem I. stupně využili postupu podle § 6 odst.

1 zákona č.

335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 26 a násl. zákona č.

436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů ČR, ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé uvedli, že stížnost na zbytečné průtahy písemně nebyla podána jen z toho důvodu, že v dané věci se nejedná o průtahy v řízení z organizačních důvodů či zavinění soudce, nýbrž jen o průtahy vzniklé jednoznačným právním názorem soudu I. stupně, potvrzeného právním názorem Městského soudu v Praze.

Vzhledem k tomu, že z výše uvedeného vyplývá, že v předmětné věci jsou spojeny dva postupy, a to ústavní stížnost proti průtahům v řízení před soudem I. stupně a současně, i když to expresis verbis v souvislosti s namítanými průtahy v řízení není uvedeno, je napadeno rozhodnutí soudu I. stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby, Ústavní soud se nejdříve zabýval zkoumáním podmínek pro podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Ve vztahu k namítaným průtahům v řízení musel jednoznačně Ústavní soud vycházet ze své ustálené rozhodovací praxe o posuzování přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle uvedeného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Při stížnosti na průtahy v řízení považuje Ústavní soud za takové prostředky k ochraně práva i stížnost na průtahy k předsedovi soudu I. stupně ve smyslu zákona č.

335/1991 Sb. a zákona č.

436/1991 Sb.

Jak vyplynulo ze sdělení navrhovatelů, tento postup v jejich případě využit nebyl, a proto Ústavní soud musel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout pro jeho nepřípustnost.

Pokud se jedná o námitky směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j.

26 C 39/97-56, ze dne 10.

3.

2000, kterým nebyla připuštěna změna žaloby (rozšíření návrhu), a z návrhu je patrno, že v nesouhlasu se zmíněným rozhodnutím je jádro ústavní stížnosti, pak Ústavní soud konstatoval, že návrh byl podán opožděně.

Proti usnesení, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není přípustné odvolání (§ 202 odst.

2 písm. f) o.s.ř.), a proto ve smyslu § 72 odst.

2 zákona o Ústavním soudu je nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat od doručení tohoto rozhodnutí stěžovateli.

2 zákona o Ústavním soudu je nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat od doručení tohoto rozhodnutí stěžovateli.

Navrhovatelé však podali ústavní stížnost až ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo odvolání proti tomuto usnesení odmítnuto jako nepřípustné.

Vzhledem k této skutečnosti musel Ústavní soud návrh směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j.

26 C 39/97-56, ze dne 10.

3.

2000, které bylo navrhovatelům doručeno dne 28.

3.

2000, podle § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2001