Detail rozhodnutí

II.ÚS 728/2000

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:2.US.728.2000

Datum

3. 7. 2001

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 728/2000 ze dne 7. 3. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J.

P., zastoupeného JUDr.

T.

V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.

10.

2000, č. j.

29 Ca 39/99-34, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 12.

12.

2000, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13.

12.

2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16.

10.

2000, č. j.

29 Ca 39/99-34, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi řízení - Finančnímu ředitelství v Brně, o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ze dne 18.

1.

1999, č. j.

FŘ FŘ-110/3780/98-0170.

Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Telči ze dne 27.

5.

1998 č. j.

10252/98/317970/1384, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 130.496,- Kč.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním zákonem, konkrétně právo uvedené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěry obecného soudu jsou v krajním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením.

Podle názoru stěžovatele je nepochybné, že správce daně v jeho případě postupoval účelově vzbuzujícím dojmem v úmyslu deklarovat zahájení daňového řízení.

Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že náležitě neaplikoval ustanovení § 47 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, náležitě nenapravil pochybení vedlejšího účastníka řízení a nepřihlédl ke konkretizaci vznesených výhrad podáním ze dne 4.

3.

1999.

Rozsudek obecného soudu pak stěžovatel pokládá za projev zjevné libovůle v soudním rozhodování, čímž vykročuje z mezí ústavně stanoveného postupu.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.

29 Ca 39/99.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6.

2.

2001 uvedl, že tvrzení stěžovatele o zásahu soudu do jeho ústavně zaručeného práva dle čl.

36 odst.

1 Listiny odmítá, zvláště když porušení tohoto práva je tvrzeno pouze v obecné rovině a není blíže odůvodněno.

Předmětem soudního přezkumu byl přezkum zákonnosti správního aktu (§ 244 odst.

1 občanského soudního řádu), přičemž rozhodování soudu je založeno na principu kasačním.

Nejedná se v žádném případě o řízení nalézací.

Soud v tomto řízení přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytyčeny v žalobě (§ 249 odst.

Soud v tomto řízení přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytyčeny v žalobě (§ 249 odst.

2 občanského soudního řádu), přičemž relevantní jsou pouze takové námitky, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalovaného správního orgánu (§ 250b odst.

1 občanského soudního řádu).

Není projevem libovůle v soudním rozhodování, jestliže soud v přezkumném řízení dovodil, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro použití stanovení daně podle pomůcek, z čehož vycházelo žalobou napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka, a jestliže žalobu zamítl, neboť shledal, že stěžovateli byla uložena daňová povinnost v souladu se zákonem.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník řízení, ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8.

2.

2001 navrhlo zamítnutí stížnosti, neboť není důvodná..

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti stěžovatele věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud odkazuje.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly jak finanční úřady, tak i obecný soud.

Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgán nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní".

Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7.

3.

2001 Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu