Detail rozhodnutí

II.ÚS 479/97

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.479.97
Datum: 14. 11. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 479/97 ze dne 14. 11. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti E.P., zastoupené advokátem JUDr.

M.T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.

10.

1997, č.j.

5 Cmo 232/97-157, ve spojení se směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.

11.

1994, č.j.

Sm 253/94, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.

1997, č.j.

29 Cm 204/95-142, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.

10.

1997, č.j.

5 Cmo 232/97-157, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.

1997, č.j.

29 Cm 204/95-142.

Tímto usnesením byly odmítnuty námitky stěžovatelky a dalšího účastníka řízení ve věci směnečného platebního rozkazu J.P., který byl vydán Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn.

Sm 253/94 dne 30.

11.

1994 (č.j.

Cm 204/95-13 soudního spisu vedeného Krajským soudem v Hradci Králové).

Své rozhodnutí v bodu I.

Vrchní soud v Praze odůvodnil tím, že stěžovatelce byl výše uvedený směnečný platební rozkaz doručen 13.

12.

1994 a že námitky podala až v květnu 1995.

Proto potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, který na základě této skutečnosti dospěl k závěru, že podle § 175 odst.

1 o. s. ř. byly námitky podány opožděně a proto je podle § 175 odst.

3 o. s. ř. odmítl.

K odvolání stěžovatelky a dalšího žalovaného J.P.

Vrchní soud v Praze toto usnesení potvrdil, když neuznal jejich argumentaci, že jim byly 7.

12.

1994 (J.P.), popř.

13.

12.

1994 (stěžovatelka), doručeny pouze stejnopisy žaloby, nikoli však směnečný platební rozkaz.

Z doručenek dovodil, že je na nich uvedeno "SMPR + z, Sm 253/94", takže měl za to, že stejnopisy směnečného platebního rozkazu v zásilce byly a pouhé tvrzení stěžovatelky a dalšího žalovaného na tom nemůže nic změnit.

Konečně je třeba uvést, že ve věci proběhlo řízení o dovolání, kterým bylo napadeno jiné usnesení odvolacího soudu pod č.j.

5 Cmo 257/96-131, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.

12.

1995, č.j.

29 Cm 204/95-79.

Z tohoto důvodu Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V dovolání stěžovatelka rovněž namítala okolnosti doručení směnečného platebního rozkazu.

Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.

12.

1998, č.j.

32 Cdo 6/98-172.

Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla včas podanou ústavní stížností.

V ní uvádí, že jako aval směnky vystavené dne 30.

1994 je povinna na základě uvedeného směnečného platebního rozkazu vedle J.P. zaplatit částku ve výši 9.499.899,82 Kč s příslušenstvím a specifikovanými náklady řízení, a to i přes skutečnost, že rukojemství směnky je stěžovatelkou na předmětné směnce učiněno bez specifikace, za koho je aval činěn.

Podle § 31 odst.

4 zákona č.

191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, je tak aval učiněn za výstavce směnky, v tomto případě IB.

Stěžovatelka je tak rukojmím za výstavce směnky, nikoli za směnečníka.

Z tohoto důvodu nemůže být stěžovatelce uložena povinnost k úhradě směnečného dluhu.

Byla jí tak uložena povinnost, kterou jí směnečný a šekový zákon neukládá, čímž došlo k porušení čl.

4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Na tomto základě navrhla zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Vedlejší účastník, IB, se svého postavení vzdal.

Za Vrchní soud v Praze se obsáhle vyjádřil JUDr.

Z.K., který poukázal na hmotněprávní argumentaci ústavní stížnosti.

Tou se však odvolací soud nemohl zabývat, neboť stěžovatelka neuplatnila včas a řádně námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr.

J.T., která se v podstatě ztotožnila s hmotněprávní argumentací stěžovatelky k § 31 odst.

4 zákona směnečného a šekového.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení § 30 odst.

1 a § 31 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný.

Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl.

4 odst.

1 Listiny, ale ani dalších v úvahu přicházejících základních práv a svobod.

V řízení u soudu I. instance stěžovatelka a J.P. namítali závady směnky, které spočívaly podle jejich názoru: a) v chybném označení výstavce a závady u podpisů osob, které za něj jednaly; b) akcept a aval směnky byl proveden v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; c) v tom, že stěžovatelka je podle směnky směnečným rukojmím výstavce směnky, což vyvolává pochybnost, co vlastně mělo být směnou vyjádřeno; d) směnka nebyla podepsána stěžovatelkou a J.P. dne 30.

1994, takže podpisy nejsou jejich.

Soudem I. stupně však bylo konstatováno, že námitky stěžovatelky a J.P. byly podány opožděně, když jim byl směnečný platební rozkaz doručen dne 13.

12.

1994, popř.

12.

1994, a námitky byly podány až v květnu 1995.

Proto postupem podle § 175 odst.

3 o. s. ř. byly pozdě podané námitky odmítnuty.

Proti tomu rozhodnutí bylo stěžovatelkou a J.P. podáno včas odvolání, ve kterém uváděli, že se o tomto směnečném platebním rozkazu dověděli až v květnu 1995, kdy byl doručen dalšímu účastníku řízení.

Dále uvedli, že v případě stěžovatelky byl aval vyplněn chybně, takže se rozhodnutí vůči ní jeví velmi nespravedlivé.

Jejich argumentace tak byla podstatně odlišná od námitek, které podali soudu I. instance a byla zaměřena proti odmítnutí námitek pro jejich opožděnost.

Rovněž v ústavní stížnosti je obsažena jiná argumentace, než byla předložena soudu odvolacímu.

Z toho lze dovodit, že procesní námitky stěžovatelky byly vypořádány odvolacím soudem takovým způsobem, že je již dále nepovažuje za potřebné opakovat a domáhat se jejich zohlednění, ačkoli právě opožděné podání námitek je podstatou rozhodnutí obou obecných soudů a jedině pochybení v této věci mohlo vést k jejich kasaci.

V tomto bodě je však rozhodnutí odvolacího soudu řádně odůvodněno, aniž by bylo v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

Proto nebylo shledáno porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, i když se jej stěžovatelka nedovolává.

V tomto směru Ústavní soud neshledal na základě předloženého soudního spisu žádná pochybení z hlediska zachování ústavních pravidel soudního procesu a stěžovatelka rovněž okolnost doručení směnečného platebního rozkazu neuplatňuje, ačkoli právě to způsobilo, že nebyla v odvolacím řízení úspěšná.

Pro úplnost se pouze dodává, že v odůvodnění usnesení odvolacího je uvedeno jako poznámka na doručence "SMPR+z, Sm 253/94", ač ve skutečnosti je to "SMPR+ž Sm 253/94".

Tato poznámka je uvedena na podepsané doručence žalovaných, kdežto poznámka na doručence žalobce je "SMPR Sm 253/94".

Pokud jde o námitku porušení čl.

4 odst.

1 Listiny, je třeba konstatovat, že toto ustanovení se na uvedenou problematiku nevztahuje, neboť v daném případě nešlo o stanovení veřejnoprávní povinnosti orgánem veřejné moci, natož bezprostředně zákonem, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž o postup ochrany soukromých práv a vymáhání soukromoprávních závazků podle čl.

90 Ústavy ČR.

I v tomto bodě je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud provádí v řízení o ústavní stížnosti přezkum rozhodnutí o posledním opravném prostředku (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Nepřísluší proto mu rozhodovat ve věci samé.

Nemůže se proto zabývat hmotněprávní argumentací, kterou stěžovatelka odvolacímu soudu nepředestřela a o které neprokázala, že ji předložila již obecným soudům, a to včas podle § 175 odst.

1 o. s. ř.

Taková role Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) ve vztahu k obecným soudům, které poskytují ochranu právům (čl.

90 Ústavy ČR), nepřísluší.

Proto se nemohl zabývat argumentací stěžovatelky k § 31 odst.

4 zákona směnečného a šekového a posoudit ji ve vztahu k dalším ustanovením tohoto zákona (především § 43 odst.

1, § 47 odst.

1 a 2).

Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno.

Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2001 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu Za správnost: