Detail rozhodnutí

II.ÚS 470/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.470.01
Datum: 9. 11. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 470/01 ze dne 11. 9. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. V., proti usnesení Ústavního soudu z 25.5.2001 č.j.

II. ÚS 185/01-5

a proti postupu Ústavního soudu v řízení před vydáním tohoto usnesení takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svým návrhem napadl usnesení Ústavního soudu z 25.5.2001 č.j.

II. ÚS 185/01-5

, jímž soudce zpravodaj odmítl jeho ústavní stížnost podanou proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze 14.12.2000 č.j.

15 Co 503/2000-43 a Okresního soudu v Táboře z 29.2.2000 č.j.

5 C 185/99-24 o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, protože mu nebyl nabídnut přiměřený náhradní byt, a návrh na zrušení § 711 občanského zákoníku pro rozpor tohoto ustanovení s čl.

1 a 11 Listiny základních práv a svobod, z důvodu neodstranění vad návrhu ve lhůtě, již mu k tomu Ústavní soud poskytl, podle § 43 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. (Identifikace rozhodnutí, proti němuž návrh směřuje, je jasná a vyplývá z mnohokrát se opakujících údajů, stěžovatel však na jednom místě svého návrhu označuje jako napadené rozhodnutí usnesení Ústavního soudu z 21.3.2001 sp. zn.

IV.ÚS 167/01 , ačkoli v tomto řízení, v němž jako stěžovatel vystupoval ing.

K., vůbec nefiguroval a z procesního hlediska nemá s ing.

K. nic společného.

Ze skutečnosti, že uvedená pasáž návrhu je identická a celý návrh se argumentačně shoduje s návrhem, který Ústavnímu soudu podal 3.5.2001 ing.

K. proti usnesení Ústavního soudu z 21.3.2001 sp. zn.

IV.

ÚS 167/01 , evidovaným pod sp. zn.

II.ÚS 266/01 , lze dovodit, že tento návrh F.

V. pochází z dílny ing.

K.).

Vedle usnesení Ústavního soudu z 25.5.2001 sp. zn.

II.ÚS 185/01 stěžovatel podal ústavní stížnost i proti postupu Ústavního soudu v řízení před vydáním tohoto usnesení.

Nesprávnost postupu Ústavního soudu stěžovatel spatřuje v tom, že ačkoliv jeho návrh plně odpovídal zákonu, Ústavní soud ho vyzval k odstranění vad návrhu ve stanovené lhůtě a posléze nepřihlédl k argumentům obsaženým v jeho odpovědi na výzvu a nepoužil přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu podle § 63 zákona č.

182/1993 Sb. a namísto toho, aby se věcí meritorně zabýval a rozhodl nálezem, návrh odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Setrváním na požadavku povinného právního zastoupení advokátem Ústavní soud podle stěžovatele porušil základní práva a svobody, jež mu zaručují ústavní zákony a mezinárodní smlouvy podle čl.

10 Ústavy.

Mimo jiné stěžovatel upozornil na porušení zásady rovnosti.

Stěžovatel opět není zastoupen advokátem.

Ústavní soud ho však již k odstranění této vady návrhu nevyzýval, neboť i kdyby stěžovatel tentokrát výzvě vyhověl, i když se s tím pro jeho principiálně negativní postoj k této povinnosti nedá počítat, Ústavní soud by o tomto návrhu stejně nemohl rozhodnout, protože k jeho projednání není příslušný.

Podle čl.

83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle čl.

89 odst.

2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

Navíc podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb., proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

Z toho vyplývá, že v České republice neexistuje orgán, na nějž by bylo možno se obrátit s opravným prostředkem proti rozhodnutí Ústavního soudu.

V této souvislosti se také sluší říci, že zákon č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje Ústavnímu soudu kompetenci přezkoumávat svá rozhodnutí jak to činí § 210a zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 57 odst.

1 zákona č.

71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), to znamená, že nepřipouští autoremeduru.

Řízení před Ústavním soudem je v důsledku přijaté koncepce koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví v České republice řízením omezeným na jediný stupeň.

Ústavnímu soudu není žádný orgán nadřízen a jeho rozhodnutí jsou konečná ( § 54 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb.).

V postupu Ústavního soudu a jeho rozhodnutí ve věci II.

ÚS 185/01 nebylo shledáno žádné pochybení, nicméně toto podání soudce zpravodaj musel odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst.

1 písm. d) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb.

Proti usnesení není přípustné odvolání.

V Brně dne 11. září 2001 JUDr.

Miloš Holeček soudce Ústavního soudu