Detail rozhodnutí

II.ÚS 373/01

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:2.US.373.01

Datum

14. 8. 2001

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 373/01 ze dne 14. 8. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti D.

P., a V.

V., zastoupených JUDr.

J.

S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.

3.

2001, č. j.

20 Cdo 395/2001-77, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.

7.

2000, č.j.

20 Co 172/2000-65, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.

1.

2000, č.j.

28 C 25/97-54, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.

3.

2001, č. j.

20 Cdo 395/2001-77, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.

1.

2000, č.j.

28 C 25/97-54, a odmítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.

7.

2000, č.j.

20 Co 172/2000-65.

Předmětem řízení byl návrh na povolení obnovy řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.

4.

1996, č.j.

22 Co 217/96-61, který nabyl právní moci 11.

7.

1996.

V tomto řízení soud I. stupně dospěl k závěru, že není dán žádný z důvodů obnovy uváděný stěžovateli a že současně uplynula objektivní lhůta k podání návrhu podle § 230 odst.

2 o.s.ř.

Odvolací soud jeho usnesení potvrdil.

O včas podaném dovolání proti oběma usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání proti usnesení soudu I. stupně zastavil pro nedostatek podmínky řízení, neboť o. s. ř. v tehdy platném znění znal dovolání pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu.

O dovolání proti usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že ve věci nejde o žádný z případů uvedený v ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Toto usnesení Nejvyššího soudu napadli stěžovatelé svou ústavní stížností a tvrdí, že tímto postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl.

11 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal podmínky, za kterých lze o návrhu rozhodnout.

Stěžovatelé byli řádně zastoupeni ve smyslu ustanovení § 30 odst.

1 a § 31 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný.

Ústavní stížnost byla však podána včas, pouze pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu.

Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo nutno v daném případě podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení stěžovatelům, neboť dovolání v tomto případě již nebylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelů poskytoval.

Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti vůči usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.

3.

2001, č. j.

2001, č. j.

20 Cdo 395/2001-77, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.

1.

2000, č.j.

28 C 25/97-54, a odmítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.

7.

2000, č.j.

20 Co 172/2000-65, a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy (§ 72 odst.

1 písm. a/ zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Sami stěžovatelé prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci nepředložili.

Podstatou jejich námitek je, že podali včas návrh na vydání nemovitosti podle zákona č.

403/1990 Sb.

O tomto jejich nároku však bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.

4.

1996, č.j.

22 Co 217/96-61, který nabyl právní moci 11.

7.

1996.

Tato otázka však nemohla být předmětem řízení před Ústavním soudem v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání proti usnesení soudu I. stupně zastaveno a kterým bylo současně odmítnuto dovolání proti usnesení odvolacího soudu jako nepřípustné.

Žádný z těchto důvodů stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nezpochybnili a ani Ústavní soud v tomto usnesení žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.

Cestou napadení usnesení Nejvyššího soudu nelze v roce 2001 dohánět lhůtu k podání ústavní stížnosti, která uplynula v roce 1996.

V předmětném usnesení se jednalo o jiné právní otázce, totiž o přípustnosti dovolání proti usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení.

Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu