Detail rozhodnutí

II.ÚS 329/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.329.99
Datum: 14. 8. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 329/99 ze dne 14. 8. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J.

M., zastoupeného JUDr.

M.K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.

1999, sp. zn.

30 Cdo 1322/98, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.

1999, sp. zn.

30 Cdo 1322/98, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.

1998, sp. zn.

12 Co 101/98, z důvodu jeho nepřípustnosti s tím, že podle jeho přesvědčení napadeným rozhodnutím soud porušil jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podle názoru stěžovatele v případě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25.

1998, sp. zn.

12 Co 101/98, šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, neboť na základě takového rozhodnutí dochází nezbytně k porušování zákona č.

588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jako účastník řízení odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.

Soud druhého stupně za základ svého rozhodnutí vzal úvahu o platnosti smlouvy o dodávce elektřiny a o tom, že žalovaný příslušný odběr elektrické energie žalobci - Pražské energetice, a. s., neuhradil.

Základ rozhodnutí v podstatě tkvěl převážně v konkrétních skutkových zjištěních.

To pak ovlivnilo i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozhodnutí.

Stěžovatel ve svém dovolání nastolil ovšem otázky, které nebyly předmětem úvah odvolacího soudu, takže z tohoto pohledu nelze dovodit, že by takto mohly činit rozhodnutí tohoto soudu po právní stránce za zásadního významu.

Nebylo proto možno uvažovat o přípustnosti dovolání ani podle ustanovení § 239 odst.

2 občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud má za to, že podaná ústavní stížnost není odůvodněná, když nedošlo v této věci k dotčení práv stěžovatele.

Pražská energetika, a. s., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za zmatečnou.

Žalovaný problémy s označením odběratele způsobil sám, neboť v přihlášce k odběru elektřiny se označil ne zcela přesně.

Pokud by stěžovatel projevil dostatek vůle, mohl požadovanou částku např. zaplatit na formuláři "Faktura za hotové - zjednodušený daňový doklad", který finanční úřady uznávají a přitom upravit adresu z neexistující na existující.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu.

Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo.

Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí.

Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno zcela v intencích § 239 odst.

2 a § 243b odst.

4 věty prvé občanského soudního řádu.

Své rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu