Detail rozhodnutí

II.ÚS 281/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.281.2000
Datum: 10. 3. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 281/2000 ze dne 3. 10. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J.

B., zastoupeného JUDr.

M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4.

2000, sp. zn.

7 To 145/2000, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8.

2000, sp. zn.

Rt 2/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozhodnutím stěžovatel uvedl, že byl v roce 1957 a 1958 rozsudky Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13.

12.

1957, sp. zn.

2 T 211/57, a ze dne 15.

1958, sp. zn.

2 T 225/57, opakovaně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst.

1 trestního zákona z roku 1950 k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a dvaceti dvou měsíců nepodmíněně.

Po propuštění z vězení byl stěžovatel pro trvalé odepření vojenské služby odsouzen potřetí, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích (den vydání a spisová značka neuvedeny) k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.

Ve výkonu vojenské služby bránilo stěžovateli jeho náboženské přesvědčení. (navrhovatel se hlásí ke Svědkům Jehovovým).

Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na rovnost subjektů před zákonem ve smyslu čl.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na řádné projednání věci ve smyslu čl.

36 odst. l Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Obecné soudy porušily práva stěžovatele zakotvená v čl.

40 odst.

5 Listiny a v čl.

4 odst.

1 Protokolu č.

7 k Úmluvě, neboť se nesnažily vyrovnat s porušením zásady "ne bis in idem".

Navrhovatel má za to, že bylo porušeno i jeho právo na náboženskou svobodu, jak je garantováno v čl.

18 a čl.

29 odst.

2 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl.

9 odst.

1 a 2 Úmluvy, stejně jako v čl.

15 odst.

1 a 3 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že počátkem 90. let nepodal návrh na přezkum podle zákona č.

119/1990 Sb, o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

119/1990 Sb."), neboť jednak neměl důvěru k československým soudům, jednak neměl ani potřebné informace.

Teprve poté, co Ústavní soud vynesl zásadní nálezy v otázce trestního postihu za odpírání vojenské služby, začal stěžovatel usilovat o zrušení původních rozsudků.

Obrátil se v té souvislosti na ministra spravedlnosti České republiky s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale ten svého práva na podání stížnosti odmítl použít.

Proto se stěžovatel obrátil na Okresní soud v Karlových Varech s návrhem na přezkum druhého odsouzení podle zákona č.

119/1990 Sb.

Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8.

2000, sp. zn.

Rt 2/99, návrh zamítl jako opožděně podaný.

Proti tomu podal navrhovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4.

2000, sp. zn.

7 To 145/2000, zamítl.

Stěžovatel má za to, že splňuje všechny podmínky pro rehabilitaci, jak jsou specifikovány v ustanovení § 1 zákona č.

119/1990 Sb., a že by tedy měl být zproštěn trestu i viny.

Přezkumné řízení však naráží na překážku lhůty stanovené v § 6 zákona č.

119/1990 Sb., dle které lze návrh na zahájení řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona.

Proto spojil stěžovatel svoji ústavní stížnost i s návrhem na zrušení ustanovení § 6 zákona č.

119/1990 Sb.

S ohledem na tento návrh senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 3.

10.

2000 a věc postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí..

Nálezem Ústavního soudu ze dne 6.

2001, sp. zn.

Pl.

ÚS 46/2000 , byl návrh stěžovatele na zrušení výše citovaného ustanovení zamítnut.

Ústavnímu soudu bylo dne 12.

2001 doručeno podání stěžovatele označené jako úprava návrhu spojeného s ústavní stížností, ve kterém stěžovatel konstatoval, že se dopustil chyby, když navrhoval komplexní zrušení lhůty, tedy celého § 6 zákona č.

119/1990 Sb.

Proto upravuje původní návrh spojený s ústavní stížností tak, že navrhuje vydání nálezu, kterým by slova "nejpozději do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona" v § 6 odst.

2 zákona č.

119/1990 Sb., byla zrušena.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19.

2000 odkázal na své rozhodnutí ve věci i na argumentaci obsaženou v rozhodnutí soudu prvního stupně.

V obou napadených rozhodnutích byla stanoviska obou soudů podrobně vysvětlena a podání ústavní stížnosti je důsledkem závěrů obou soudů, jak řešit právní problematiku v této trestní věci.

Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23.

2000 uvedl, že stěžovatel nerozlišuje práva porušená napadenými rozhodnutími a práva porušená rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15.

1958, sp. zn.

2 T 225/57, a směšuje je dohromady.

Přitom je zjevné, že některá z těchto práv ani nemohla být porušena v rehabilitačním řízení, neboť v něm byl návrh na zahájení tohoto řízení zkoumán a posléze zamítnut pouze z hlediska včasnosti jeho podání.

Z tohoto důvodu se nemůže stěžovatel porušení těchto práv v ústavní stížnosti dovolávat.

Okresní soud považuje napadená usnesení soudů obou stupňů za správná a neodporující ani čl.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny, ani čl.

6 odst.

1 Úmluvy a navrhl zamítnutí resp. odmítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR Protože napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech se opírají o ustanovení, jež nebylo shledáno neústavním, obecné soudy nepochybily, když zamítly návrh stěžovatele na zahájení přezkumného řízení podle zákona č.

119/1990 Sb.

Ústavní soud po provedeném řízení neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti a zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy.

Z rozboru věci plyne, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl.

36 Listiny), jež ostatně také využil.

Pokud jde o námitku stěžovatele, o porušení jeho práv v souvislosti s tím, že se soudy nepokusily vypořádat s námitkou porušení zásady "ne bis in idem", Ústavní soud konstatuje, že tato práva stěžovatele nemohla být v řízení před obecnými soudy porušena, neboť v rehabilitačním řízení byl návrh na zahájení řízení zkoumán a posléze odmítnut pouze z hlediska včasnosti jeho podání.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na zrušení části shora uvedeného ustanovení § 6 odst.

2 zákona č.

119/1990 Sb.

Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3.

10.

2001 JUDr.

Jiří Malenovský předseda II. senátu Ústavního soudu