Detail rozhodnutí

II.ÚS 1/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.1.01
Datum: 14. 8. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1/01 ze dne 14. 8. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. společnosti J., spol. s r. o., a 2. družstva J., zastoupených JUDr.

S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

2000, č. j.

Nco 81/20-153, a proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavnímu soudu byla dne 2.

2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

2000, č. j.

Nco 81/20-153, a proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že stěžovatel č.

2 je společníkem stěžovatelky č.

1, když vklad byl tvořen z části i věcným vkladem - nemovitostmi evidovanými na listu vlastnictví pro kat. území T. a kat. území T..

Bez vědomí stěžovatele č.

2 - majoritního společníka, byl realizován prodej podniku J., spol. s. r. o.

Podle společenské smlouvy J., spol. s r. o., a to podle čl.

11 odst.

1 rozhoduje valná hromada o všech zásadních otázkách společnosti.

Přestože prodej podniku takovou zásadní otázkou je, jednatel J., spol. s. r o., ji nepředložil k projednání valné hromadě společnosti J., spol. s r. o.

Takto byl ke dni 4.

9.1995 prodán prosperující podnik společnosti L., spol. s r. o., a to za cenu nedosahující ani 10 % z jeho tržní ceny.

Stěžovatelům tak byly způsobeny vysoké škody.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.

1999, č. j.

27 K 54/99, byl na majetek společnosti L., spol. s r. o., prohlášen konkurs.

Stěžovatelé proto podali ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 23.

1999 podání, jehož obsahem je sdělení, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.

1996, která je evidována pod sp. zn.

25 Cm 80/96, je zpochybňováno vlastnictví úpadce ke shora označeným nemovitostem s tím, že tyto věci nenáleží do konkursní podstaty.

Dne 22.

12.

1999 stěžovatelé na Krajském soudu v Ústí nad Labem zjistili, že podání ze dne 23.

1999, které bylo zasláno do spisu sp. zn.

27 K 54/99, bylo soudcem z tohoto spisu vyřazeno a označeno sp. zn.

27 Cm 204/99 za mylný zápis a přidělena mu spisová značka 33 Cm 546/99, tzn. že podání bylo vyřazeno z incidenčních sporů a zařazeno mezi ostatní obchodní spory, které nemají vazbu na konkursní řízení.

Do spisu, sp. zn.

27 K 54/99, byla proto podána námitka podjatosti proti soudci i proti správci konkursní podstaty a dne 23.

12.

1999 podána stížnost na postup soudu v této věci k rukám předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem.

O námitce podjatosti soudce bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze napadeným usnesením ze dne 15.

2000, č. j.

Nco 81/20-153, tak, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, vedené u tamního soudu pod sp. zn.

27 K 54/99.

Pokud se týká námitky podjatosti správce konkursní podstaty, o této nebylo dosud rozhodnuto a pokud se týká vyřízení stížnosti na postup soudu, nebyli o něm stěžovatelé dosud informováni.

Popsaný postup Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn.

27 K 54/99 a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze považují stěžovatelé za porušení práva na právní pomoc ve smyslu čl.

37 odst.

2, práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože soud činí vše proto, aby bylo zabráněno stěžovatelům v uplatnění jejich práva.

S ohledem na obsah podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21.

2001 zcela odkázal na své napadené usnesení, v němž jsou uvedeny důvody vedoucí k jeho vydání a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 26.

2001 k ústavní stížnosti uvedl, že k 1.

2001 došlo ke změně rozvrhu práce a spis 27 K 54/99 je přidělen JUDr.

S., která také bude rozhodovat o padané vylučovací žalobě (27 Cm 113/2000).

Správce konkursní podstaty nemůže do rozhodnutí sporu disponovat se spornými nemovitostmi, což znamená, že nemůže dojít k ohrožení práva stěžovatelky č.

1 na vydání nemovitostí.

Ve věci je nařízeno jednání na 23.

2001, při tomto jednání bude jako předběžná otázka řešena platnost či neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou č.

1 a úpadcem.

Žádný ze spisů citovaných v ústavní stížnosti nebude rozhodovat JUDr.

V., jehož podjatost byla namítána a nebyla shledána důvodnou.

Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo jednatelce stěžovatelky č.

1 předáno osobně až dne 31.

2000.

Toto nedopatření bylo zapříčiněno nepřesným referátem soudce.

Krajský soud dále uvedl, že zákon o konkursu a vyrovnání nezná pojem "podjatost správce konkursní podstaty", a proto se otázkou podjatosti správce soud nezabýval.

Pokud některý z účastníků navrhne odvolání správce z funkce, bude se soud tímto návrhem zabývat.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

2000, č. j.

Nco 81/20-153, byla podána ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů.

Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1).

Tímto rozhodnutím je v dané věci napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, které bylo stěžovatelce č.

1 osobně předáno dne 31.

2000.

Posledním dnem k podání ústavní stížnosti tak byl pátek dne 29.

2000, přičemž stěžovatelé podali ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 30.

12.

2000.

Je tedy zřejmé, že část ústavní stížnosti stěžovatelů, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

2000, č. j.

Nco 81/20-153, nelze věcně projednat, neboť byla evidentně podána po uplynutí lhůty určené k jejímu podání.

Dále Ústavní soud posuzoval část ústavní stížnosti, směřující proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatelů, které v ústavní stížnosti bylo namítáno, však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Pokud stěžovatelé namítají porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu.

Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Toto uvedené právo stěžovatelů postupem soudu porušeno nebylo.

Stěžovatelům bylo umožněno, aby se obrátili se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jedná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl.

6 odst.

1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům.

Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem -v řízení před obecným soudem - musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

K porušení těchto zásad v souzené věci nedošlo.

V případě námitky stěžovatelů na porušení čl.

37 odst.

2 Listiny, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, Ústavní soud konstatuje, že porušení tohoto práva nebylo v projednávané věci shledáno, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti ani konkrétně neuvádějí, v čem porušení tohoto práva spatřují.

Z uvedených důvodů byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnut, a to z části jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu