Detail rozhodnutí

I.ÚS 713/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.713.2000
Datum: 2. 7. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 713/2000 ze dne 7. 2. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele JUDr. F. H., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 40 Nt 1584/2000, a ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 40 Nt 541/2000, a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 6 To 669/2000, a ze dne

11. 10. 2000, sp. zn. 6 To 670/2000,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 6.

12.

2000.

Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení Okresního a Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterými bylo rozhodováno o jeho vazbě.

Má za to, že dotčená rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelná, nelze z nich dostatečně zjistit konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavy z následků uvedených v ustanovení § 67 odst.

1 písm. b) tr. řádu, a vedou k protiústavnímu omezení osobní svobody, neboť zákonem přípustná výjimka z ústavní ochrany osobní svobody pro nedostatek určujících konkrétních okolností není dána.

Stěžovatel je toho názoru, že došlo k porušení principů řádného a spravedlivého procesu dle čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod a k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu dle čl.

8 odst.

1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl.

5 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Poukazuje v těchto souvislostech na řadu nálezů Ústavního soudu (např. nález sp. zn.

IV.

ÚS 371/2000 ), které judikovaly, že koluzní důvod vazby je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedená usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby, o prodloužení lhůty trvání vazby a o zamítnutí stížnosti obviněného proti prodloužení lhůty trvání vazby, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování obecných soudů, z pohledu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a na osobní svobodu, se nejedná o návrh opodstatněný.

Listina základních práv a svobod ve svém ustanovení čl.

8 odst.

1 stanoví, že osobní svoboda je zaručena a v odst.

5 pro omezení této zásady stanoví závazná pravidla, kterými jsou jednak zákonné důvody a doba vazby, jednak požadavek rozhodování soudů o vazbě.

Z napadených usnesení bylo zjištěno, že tato všem požadovaným náležitostem vyhovují a soudy za současného stavu trestního řízení shledávají vazbu u stěžovatele jako odpovídající zajišťovací opatření a své přesvědčení odůvodňují jednak dosud shromážděnými důkazy, jednak potřebou provedení důkazů dalších.

Je třeba poukázat na skutečnost, že v uvedeném stadiu přípravného řízení postupuje soud podle ustanovení § 67 trestního řádu, hodnotí a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětluje skutečnosti, které naplňují jeho obavu z následků možného jednání obviněného při ponechání na svobodě.

Lze konstatovat, že uvedený postup byl oběma soudy dodržen, s výhradou k odůvodněním rozhodnutí soudu okresního, která však byla konsolidována na základě procesních prostředků.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, tj. námitkami stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces a jeho právo na osobní svobodu, jak vyplývají z Listiny základních práv a svobod a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů takové porušení nastalo a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, ani že by napadená usnesení odporovala judikatuře Ústavního soudu.

Musel proto považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2001 JUDr.

Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu