Detail rozhodnutí

I.ÚS 177/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.177.99
Datum: 24. 10. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 177/99 ze dne 24. 10. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva S.

89/1904, zastoupeného advokátkou JUDr.

S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.

11.

1998, č.j.

21 Co 467/98-13, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 21.

1998, sp. zn.

4 C 210/98, v právní věci žalobce Bytové družstvo S.

89/1904 (dále jen "stěžovatel") proti žalovaným Lidovému bytovému družstvu Praha 3 a V.

H. - o určení neplatnosti smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví s návrhem na vydání předběžného opatření - ve výrokové části I. vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a ve výrokové části II. uvedl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu místně příslušnému.

Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění tohoto usnesení poukázal především na to, že podle ustanovení § 103 o.s.ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení); jednou z nich je věcná příslušnost soudu, pro jejíž určení (stejně jako pro určení místní příslušnosti) jsou až do konce řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.

Proto obvodní soud následně - s odkazem na ustanovení § 9 odst.

3 písm. c) o.s.ř. - konstatoval, že se v souzené věci jedná o právní vztah mezi dvěma družstvy a členkou družstva (o vztah ze smlouvy mezi těmito subjekty).

Dle názoru soudu je ve smyslu ustanovení § 9 odst.

3 písm. c) a a) o.s.ř. naplněna podmínka jeho věcné nepříslušnosti a proto v souladu s ustanovením § 104a odst.

1 o. s. ř. vyslovil svou věcnou nepříslušnost.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30.

11.

1998, č.j.

21 Co 467/98-13, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že Obvodní soud pro Prahu 3 není věcně příslušný a že věc bude postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako věcně příslušnému.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení označil odvolání stěžovatele za neopodstatněné, neboť stěžovatel (poznámka: odvolatel) prý v souzené věci přehlíží, že žalobou v uplatněném znění se domáhá proti druhožalované (tj.

H.) jako své člence určení (neexistence) práva k bytu a rozhodnutí v této věci "nutně zásadním způsobem ovlivní obsah členského vztahu druhožalované v žalujícím družstvu a též samozřejmě právní postavení žalujicího družstva".

Podle názoru odvolacího soudu proto obvodní soud nepochybil, když dovodil svou věcnou nepříslušnost.

Obvodní soud pro Prahu 3 však nesprávně formuloval výrok svého usnesení, neboť z ustanovení § 104a odst.

1 o.s.ř nevyplývá možnost (nutnost) "popisovat rozhodovací akt jako "vyslovování" nedostatku věcné příslušnosti, rovněž z něho nevyplývá možnost postupovat věc po právní moci usnesení a už vůbec ne místně příslušnému soudu".

Odvolací soud proto napadené usnesení jako procesně právními předpisy nepodložené, podle ustanovení § 220 odst.

1 o.s.ř. změnil tak, aby odpovídalo dikci ustanovení § 104a odst.

1 o.s.ř.

Odvolací soud v závěru uvedl, že jeho pravomocné usnesení "lze za zákonem stanovených podmínek napadnout dovoláním do jednoho měsíce od jeho právní moci, a to podáním učiněným u soudu, který rozhodoval v prvním stupni".

Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížnosti.

V ní v prvé řadě uvedl, že nesprávnost tohoto usnesení spatřuje v tom, že stanovení příslušnosti (podle jeho názoru) věcně nepříslušného soudu (poznámka: Krajského obchodního soudu v Praze) by mělo v případě soudního řízení vedeného u tohoto soudu vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a to v případě odvolání některého z účastníků.

Pokud by totiž odvolací soud dospěl ke stejnému závěru o věcné nepříslušnosti, jak dovozuje stěžovatel, byla by tato skutečnost jednoznačným důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu I. stupně.

V rámci procesní ekonomie by prý takový postup nebyl v zájmu žádného z účastníků řízení.

Stěžovatel dále namítl, že podaná žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví se vůbec netýká členského vztahu vedlejší účastnice V.

H. ke stěžovateli ani k Lidovému bytovému družstvu Praha 3.

V předmětném řízení se nejedná o existenci určitého práva k bytu v návaznosti na členství této vedlejší účastnice v družstvu, které by zásadním způsobem ovlivnilo obsah členského vztahu a její postavení "v rámci navrhovatele nebo LBD Praha 3".

Stěžovatel proto dovodil, že předmětem řízení není posouzení členského vztahu k družstvu, ani převod členských práv a povinností, ale mělo by jím být posouzení platnosti smlouvy o převodu vlastnických práv k bytu, což se netýká členských vztahů, ale pouze toho, že jej vedlejší účastníci (poznámka: LBD Praha 3 a V.

H.) učinili neoprávněně.

Proto prý nemůže být dána věcná příslušnost podle § 9 odst.

2 písm. c) o.s.ř.

Stěžovatel má za to, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 9 odst.

3 písm. c) o.s.ř. obecnými soudy by ve věci (poznámka: ve věci samé, tj. žalobou napadené) "rozhodoval věcně nepříslušný soud a věc by tak byla odňata svému zákonnému soudci".

Stěžovatel v závěru uvedl, že jsou splněny podmínky pro podání ústavní stížnosti, neboť vyčerpal všechny opravné prostředky, když podmínky stanovené v § 238a a § 241 odst.

3 o.s.ř. naplněny nejsou.

Stěžovatel proto navrhl, aby - v důsledku toho, že postupem Městského soudu v Praze došlo k zásahu do jeho práv zaručených v čl.

4, čl.

90, čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

4 odst.

4, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - rozhodl Ústavní soud tak, že se ústavní stížnosti vyhovuje a že se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.

11.

1998, č.j.

21 Co 467/98-13, zrušuje.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky a předpoklady řízení před Ústavním soudem po stránce formální.

Dospěl k závěru zápornému.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podaná ústavní stížnost se netýká rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí ve věci žalobou napadené (určení neplatnosti smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví), neboť stěžovatel se - jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti - domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvého stupně a rozhodnuto o věcné příslušnosti krajského obchodního soudu k projednání žaloby, již stěžovatel podal.

Ústavní soud vychází z toho, že v souzené věci již Městský soud v Praze jako soud odvolací dne 30.

11.

1998 rozhodoval a v úvahu proto již nepřipadá případný spor o tzv. kauzální příslušnost, jak jej v ustanovení § 104a odst.

3 podmíněně předpokládal a řešil o.s.ř. ve znění do 31.

12.

2000.

Proto stěžovateli nezbývá než uplatnit své námitky ve věci příslušnosti soudu v rámci odvolacího řízení proti budoucímu rozhodnutí (tehdejšího) Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze) a případnou ústavní stížnost uplatnit až v závislosti na dalším průběhu a výsledcích řízení.

Je tedy zřejmé, že v současné době stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o ústavním soudu).

Na základě těchto skutečností soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) ústavní stížnost odmítl jako návrh [§ 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2001 JUDr.

Vojen Güttler soudce zpravodaj