Detail rozhodnutí

I.ÚS 136/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.136.2000
Datum: 13. 7. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 136/2000 ze dne 13. 7. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 136/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov, č. j. 4 C 806/92 - 126, ze dne 18. 4. 1996 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 38 C 781/96-159, ze dne 26. 8. 1999, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3.

2000 a doplněna dne 10.

2000, se stěžovatelka domáhala zrušení ve výroku uvedených rozsudků.

V ústavní stížnosti uvedla, že oběma rozsudky došlo k porušení čl.

11 odst.

1 a 4, čl.

26 odst.

1, čl.

27 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv svobod.

Okresní soud Brno-venkov zamítl žalobu stěžovatelky a jejích spolužalobců, kterou se domáhali uzavření dohody s vedlejšími účastníky o vydání nemovitého majetku v obci a k. ú.

Z., a současně určení, že znárodnění provedené vyhláškou Ministerstva průmyslu ze dne 17.

12.

1948 č.

341011 Ú. l., pokud jde o Ž. družstvo v Z. u Brna, společnost s r. o., bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

Své rozhodnutí odůvodnil soud tím, že bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly majetkem společnosti s ručením omezeným Ž. družstvo v Z. u Brna.

Žalobci podle soudu jsou sice právními nástupci členů této společnosti, nesplňují však podmínky stanovené § 3 odst.

1 zákona č.

187/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), neboť v daném případě nepřešel na stát majetek osoby fyzické, ale osoby právnické.

S ohledem na tuto skutečnost soud dovodil, že návrh není důvodný, neboť není dán právní nárok navrhovatelů k uzavření dohody o vydání věci, navíc žalobci neprokázali v průběhu řízení kvalifikovaný právní zájem dle § 80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), na určení neplatnosti znárodnění ze dne 27.

12.

1948.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že má-li být Česká republika demokratickým státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana, pak není myslitelné, aby obstál zákon, který rozlišuje mezi subjekty vlastnictví, některé zvýhodňuje a jiné nikoliv, dále je nemyslitelné, aby sdružení občanů tvořících družstva, byla zbavena jakéhokoliv nároku na majetek, který tito sdružili nebo i společnou prací vytvořili.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastník i vedlejší účastníci řízení.

Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ministerstvo financí ČR v obsáhlém vyjádření uvedlo mimo jiné, že stěžovatelé se žalobou dovolávali ustanovení § 6 odst.

1 písm. k) zákona o mimosoudních rehabilitacích, kde se stanoví povinnost věc vydat v případě, kdy přešla na stát znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

V projednávaném případě však nade vší pochybnost bylo zjištěno, že vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27.

12.

1948 č.

3410, o znárodnění družstevních podniků podle zákona č.

114/1948 Sb., došlo pod bodem 6 ke znárodnění zestátněním podle § 1 odst.

1 cit. zákona Ž. družstva v Z. u Brna, společnosti s r. o.

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a rozsudek Krajského soudu v Brně jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov za plně v souladu se zákonem.

Okresní soud Brno-venkov se ke stížnosti nevyjádřil, stejně jako M., s. p., který byl zrušen bez likvidace a vymazán z obchodního rejstříku.

Po zvážení argumentů uvedených v ústavní stížnosti a přezkoumání napadených rozsudků Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl.

83 Ústavy ČR nepřísluší.

Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl.

10 Ústavy ČR.

Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.

Argumentace stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti pouze obecně odkazuje na některá ustanovení Listiny základních práv a svobod, který měla být rozhodnutím soudů porušena.

Ústavní soud je však toho názoru, že rozhodnutí obou obecných soudů jsou věcně správná a dostatečným způsobem odůvodněná.

Zákon o mimosoudních rehabilitacích skutečně umožňuje pouze restituci majetku fyzických osob.

Dle § 3 odst.

1 cit. zákona "oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" (nyní České republiky).

V soudním řízení bylo prokázáno, a ostatně žalobci nebylo ani vyvraceno, že majetek, o jehož vydání jde, nebyl majetkem fyzické osoby, nýbrž osoby právnické, a to společnosti s ručením omezeným Ž. družstvo v Z. u Brna.

Stěžovatelka a v řízení před obecným soudem ani ostatní žalobci tedy nemohou být oprávněnými osobami dle § 3 odst.

1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 13. července 2001 JUDr.

Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu