Detail rozhodnutí

I.ÚS 12/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.12.01
Datum: 22. 11. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 12/01 ze dne 22. 11. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Vladimíra Klokočky a JUDr.

Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů K.

Š., Ing.

C., a H.

J., všech zastoupených advokátem Mgr.

H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 25.

10.

2000, č.j.

29 Co 524/2000-26, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec potvrdil napadeným usnesením usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6.

2000, č.j.

18 C 744/2000-14, kterým nebylo připuštěno zastoupení stěžovatelů K.

Š. a H.

J. posledním ze stěžovatelů Ing.

V jeho odůvodnění zejména uvedl, že - jak bylo z předmětných soudních spisů zjištěno - zastupuje již Ing.

C. jako obecný zmocněnec u téhož soudu jiné účastníky ve dvou dalších řízeních, a to v řízení vedeném pod sp. zn.

13 C 225/97 mezi Z.

I., s.r.o., a J.

B. a v řízení vedeném pod sp.zn.

8 C 553/97 mezi Ing.

O. a M.

D., přičemž v obou případech jde evidentně o věci, které se souzenou věcí nesouvisí.

Usnesení soudu I. stupně proto bylo správné, neboť byly splněny zákonné podmínky ust. § 27 odst.

2 občanského soudního řádu, podle kterého soud nepřipustí zastoupení obecným zmocněncem mj. i tehdy, pokud obecný zmocněnec vystupuje v tomto postavení v různých věcech opětovně.

Proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec podali stěžovatelé ústavní stížnost, ve které se domáhají jeho zrušení.

Ústavní stížnost neměla všechny náležitosti ve smyslu ust. § 34 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelé nebyli zastoupení advokátem (§§ 30 odst.

1 a 31 odst.

2 cit. zákona).

Dne 5.

2001 byli stěžovatelé vyzváni k odstranění vad stížnosti s poučením, že tato ústavní stížnost bude odmítnuta, pokud neodstraní vady do 30 dnů od doručení této výzvy.

Ve stanovené lhůtě odstranili vytčené vady pouze stěžovatel Ing.

C. a stěžovatelka H.

J., neboť Ústavnímu soudu byla doručena jejich stížnost sepsaná advokátem Mgr.

Stěžovatel K.

Š. vady ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě neodstranil.

Stěžovatelé Ing.

C. a H.

J., jejichž ústavní stížností se Ústavní soud nadále zabýval, pak tvrdí, že soud porušil procesní předpisy, když nepřipustil straně žalované zvoleného zmocněnce, ale zároveň jednal v rozporu se zásadami dle čl.

36 odst.

1 Listiny, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestraného soudu, a v rozporu s čl.

95 odst.

1 Ústavy, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Okresní soud v Liberci.

Okresní soud v Liberci pouze odkázal zcela na odůvodnění jím vydaného rozhodnutí ze dne 6.

2000, sp. zn.

18 C 744/2000.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec zejména uvedl, že ústavní stížnost napadá rozhodnutí vydané v souladu s kogentním ustanovením zákona, aniž by se v ní tvrdilo, že by šlo o ustanovení, které je v rozporu s Ústavou.

Není tomu tak a argumentace čl.

96 Ústavy a čl.

37 Listiny je zavádějící a účelová, jestliže je uváděna do souvislosti s tvrzením, že soud nerozhodoval nestranně.

Je i nepravdivá, protože jediným důvodem napadeného rozhodnutí je skutečnost, že obecný zmocněnec Ing.

C. zastupuje v různých navzájem nesouvisejících věcech.

Čl.

36 odst.

1 Listiny, který zakládá právo obrátit se s věcí na nezávislý a nestranný soud, uvádí toto právo do souvislosti se stanoveným postupem, jehož součástí je i ust. § 27 odst.

2 o.s.ř.

Stížnost je prý tedy bezdůvodná a nezbývá než v ostatním odkázat na odůvodnění napadeného usnesení.

Dále Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sdělil, že souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

1) Ústavní stížnost stěžovatel K. Š. vykazuje nadále vady, které stěžovatel vzdor výzvě soudu v předepsané lhůtě neodstranil. Jsou tedy u něho splněny podmínky odmítnutí stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

2) Pokud jde o stěžovatele Ing. J. C., plyne z obsahu spisu, že Ing. C. nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy, v němž byla vydána napadená usnesení; v tomto řízení byl toliko zmocněn účastníky, aby je zastupoval jako obecný zmocněnec, což oba soudy nepřipustily. Stěžovatel Ing. C. tedy není - jak plyne z ustanovení § 72 odst. 1 cit. zákona - osobou oprávněnou podat ústavní stížnost. Jsou tedy splněny podmínky odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

3) Ústavní soud tedy nadále věcně přezkoumával pouze ústavní stížnost stěžovatelky H. J. Dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neakceptuje názor stěžovatelky, že napadenými usneseními byla porušena její ústavně zaručená práva ve svém souhrnu zahrnující právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, protože nebylo připuštěno její zastoupení občanem, který je způsobilý k právním úkonům. Z jejich odůvodnění totiž vyplývá, že se oba soudy náležitě vypořádaly se zjištěním a posouzením důvodů, pro které ji obecný zmocněnec Ing. J. C. nemůže vzhledem k ust. § 27 odst. 2 o.s.ř. v projednávané věci zastupovat. Ústavní soud nevidí důvod, aby právní názory obecných soudů a jejich závěry z ústavněprávního hlediska neakceptoval. V tomto směru rovněž Ústavní soud neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry obou soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ve smyslu vlastní ustálené judikatury. Oba soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanoveného postupu a respektovaly principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená usnesení nejsou v rozporu ani s ústavněprávními principy uvedenými v čl. 1, 81, 95 a 96 Ústavy a v čl. 36 a 37 Listiny, jichž se stěžovatel v původním podání dovolává. V této souvislosti je třeba poznamenat, že úkolem Ústavního soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, je toliko ochrana ústavních principů (čl. 83 ústavy), a proto mu nepřísluší přezkoumávat jejich rozhodnutí, pokud jimi nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. O takový případ se však v souzené věci nejedná. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost - stěžovatele K. Š. podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, - stěžovatele Ing. J. C. podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, - stěžovatelky H. J. podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2001 JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu