Detail rozhodnutí

IV.ÚS 564/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.564.99
Datum: 14. 3. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 564/99 ze dne 14. 3. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 564/99

Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, čj. 8 To 315/99-234, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 1999, čj. 29 T 171/98-209,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst.

1, 3 písm. b) trestního zákona částečně ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst.

2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a náhradě škody poškozeným, stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v článku 38 odst.

1 a článku 40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádá Ústavní soud o jejich zrušení.

Stěžovatel má za to, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, neboť o jeho odvolání rozhodl odvolací senát Městského soudu v Praze, jemuž předsedal nikoliv JUDr.

S., ale JUDr.

Tento senát nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem o duševním stavu stěžovatele předloženým obhajobou a vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného v únoru 1998.

Tento znalecký posudek však podle stěžovatele nesplňuje náležitosti podle ustanovení § 106 a násl. trestního řádu, neboť ačkoliv je v něm vzpomínána hospitalizace stěžovatele v Psychiatrické léčebně v Praze - Bohnicích, znalci si pro zpracování posudku zdravotnickou dokumentaci nevyžádali a vycházeli jen z údajů od stěžovatele a ze spisu.

Stěžovatel proto tvrdí, že nepřipuštěním dalších důkazních prostředků došlo k porušení jeho práva na obhajobu.

Z vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, k ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého rozvrhu práce senátu 8 To pro rok 1999, vyplývá, že senát 8 To byl v roce 1999 složen z předsedů senátu JUDr.

S. a JUDr.

C. a členů senátu - soudců z povolání JUDr.

M. a JUDr.

Zástupcem předsedy senátu JUDr.

S. byl předseda senátu JUDr.

Ve vyjádření se uvádí, že stěžovatelova věc byla projednávána v době čerpání dovolených a že JUDr.

C. dle rozvrhu práce zastupoval JUDr.

P.S.

Protože věci se nařizují s předstihem, mohlo na předvolání k veřejnému zasedání být uvedeno jméno JUDr.

V žádném případě však nešlo o zásah do práva na zákonného soudce, neboť jinak by v době čerpání dovolené nebo nemoci nebylo možno vůbec soudit.

V ostatním Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn.

29 T 171/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22.

1999, čj.

29 T 171/98-209, uznán vinným trestnými činy podvodu spáchanými částečně ve spolupachatelství, neboť od akciové společnosti N.

Česká Lípa odebral elektrické vrtačky, ač věděl, že nemá a ani nebude mít prostředky k zaplacení, od společnosti T. vylákal autorádia, anténní zesilovače, signální magnetické lampičky a další autodoplňky v úmyslu za zboží nezaplatit a společně s F.

S. odebral od společností T. a V.

E. na základě leasingových smluv uzavřených na své jméno barevné televizory v úmyslu neplnit podmínky těchto smluv.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a k náhradě škody majiteli firmy T. a obchodní společnosti N.

Česká Lípa, a.s.

Obvodní soud pro Prahu 10 založil své rozhodnutí o vině a trestu na výpovědi stěžovatele, svědků, spoluobžalovaného S., listinných důkazech a vycházel rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o duševním stavu stěžovatele.

K požadavku stěžovatele doplnit dokazování novým znaleckým posudkem, neboť současný znalecký posudek je neúplný, protože znalci neměli k dispozici veškerou zdravotnickou dokumentaci stěžovatele, soud prvého stupně uvedl, že je nepochybné, že případný nedostatek ovládacích či rozpoznávacích schopností pachatele je vždy nutno posuzovat se zřetelem k povaze konkrétní trestné činnosti.

Právě v této souvislosti se podle názoru soudu znalec vyjádřil naprosto jednoznačně, tedy že způsob trestné činnosti páchané stěžovatelem nijak úzce nesouvisí s jeho závislostí na hracích automatech, a navíc při výslechu dostatečně objasnil podstatu stěžovatelovy diagnózy, včetně jejího možného vlivu na jeho jednání, přičemž v době výslechu měl znalec k dispozici zprávu ošetřujícího lékaře, která stanovenou diagnózu potvrzuje a objektivizuje.

Soud prvého stupně proto považoval další dokazování novým znaleckým posudkem za nadbytečné.

Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zamítl.

K námitkám stěžovatele o nedostatečně vedeném důkazním řízení vztahujícím se k prokázání jeho trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 12 trestního zákona odvolací soud uvedl, že je neshledal důvodnými, neboť duševní stav obžalovaného se posuzuje k době, kdy se obžalovaný trestné činnosti dopustil, přičemž je nepodstatné, co následovalo, v daném případě, až několik roků poté.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 38 odst.

1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Smyslem této zásady je zabránit tomu, aby rozhodnutí o právech či povinnostech určité osoby bylo svěřeno ad hoc soudu, který k takovému rozhodování není příslušný, resp. soudci či soudnímu senátu, kterému takové rozhodnutí nenáleží.

K právu na zákonného soudce se Ústavní soud vyjádřil ve své dosavadní judikatuře již vícekrát (viz např.

Sbírka nálezů a usnesení, sv.

5 str.

101, sv.

8 str.

141, sv.

12 str.

423, Praha, C.H.Beck, 1. vydání), když např. uvedl, že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudců a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, přičemž tato pravidla musí být v rozvrhu práce předem stanovena.

Jak vyplývá z vyjádření Městského soudu v Praze, jakož i z přiloženého rozvrhu práce senátu 8 To pro rok 1999, v projednávaném případě k porušení stanovených pravidel při obsazení funkce předsedy senátu nedošlo.

Podstatu ostatních námitek v ústavní stížnosti lze shrnout do konstatování, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů učiněnými v souvislosti se zpracovaným znaleckým posudkem jako jedním z důkazních prostředků.

Jak Ústavní soud již několikrát judikoval, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud tyto při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst.

6 trestního řádu, jakož i ustanovením § 125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů.

Jde o realizaci zásady volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) a prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán jen tehdy, pokud by se právní závěry obecných soudů dostaly do extrémního nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními.

Tak se tomu v projednávaném případě nestalo a stěžovatelův opakovaně projevený nesouhlas není s to posunout věc do ústavně právní roviny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. března 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu