Detail rozhodnutí

IV.ÚS 556/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.556.99
Datum: 21. 1. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 556/99 ze dne 21. 1. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti České společnosti elektroniků, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. července 1999, sp. zn. 14 Co 617/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň - město z 18. května 1999, sp. zn. 23 Nc 131/97, za účasti a vedlejšího účastenství České Kooperativy, pojišťovny, a.s. (nyní Kooperativa, pojišťovna, a.s.),

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 11. listopadu 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), kterou stěžovatelka napadla shora uvedené usnesení okresního soudu, kterým jí bylo nařízeno předběžné opatření nenakládat s nemovitostmi definovanými v usnesení.

Toto usnesení bylo změněno usnesením odvolacího soudu, kterým bylo stěžovatelce zakázáno jakkoliv převádět vlastnické právo, zdržet se jeho omezování či zatěžování, zejména zřízením zástavního práva a věcného břemene.

V uvedených usneseních shledává stěžovatelka porušení svých zaručených práv, zejména dle čl.

36, čl.

38 a čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikováno pod č.

209/1992 Sb.), a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR.

Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že si jasně nevymezily ustanovení, dle kterého je předběžné opatření nařízeno.

Uvádí, že z argumentace není jasné, zda se jedná o předběžné opatření dle ustanovení § 74 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), před zahájením řízení, či ve smyslu § 102 o.s.ř., jako úprava poměru po zahájení řízení ve věci.

Další procesní pochybení shledává stěžovatelka v tom, že obecné soudy obou stupňů rozhodly o jiném znění petitu, než jaký byl vedlejším účastníkem navržen.

Návrhy změn petitu, kterých se vedlejší účastnice domáhala, nebyly stěžovatelce doručeny a tím jí nebylo umožněno vyjádřit se.

O přípustnosti změny pak nebylo ani soudem rozhodnuto.

Jako nejzávažnější zásah vidí stěžovatelka skutečnost, že v usneseních není výslovně uveden okamžik, ke kterému toto předběžné opatření zaniká.

V tom shledává nepřípustné omezení svých práv v rozporu s čl.

11 Listiny.

Dále stěžovatelka namítá nepředvídatelnost rozhodnutí obecných soudů, když Okresní soud v Děčíně obdobný návrh mezi týmiž účastníky zamítl (sp. zn.

17 Nc 121/97) a soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil (sp. zn.

11 Co 171/98).

Odlišnost v postupu neposkytuje stěžovatelce právní jistotu a je pro ni překvapivá.

Zároveň poukazuje na nepřiměřenost napadených rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se vyjádřila za účastníka - Krajský soud v Plzni - předsedkyně senátu 14 Co, která zdůraznila, že žádná základní práva stěžovatelky porušena nebyla.

Soud postupoval dle příslušných ustanovení o.s.ř., části druhé a dle § 102 o.s.ř., a projednání věci proběhlo v souladu s § 214 odst.

2 lit. c) o.s.ř. bez nařízení jednání.

Ve věci dále odkazuje na napadené usnesení odvolacího soudu a k vyjádření je přiložen ještě stejnopis usnesení sp. zn.

14 Co 731/98, kterým odvolací soud rozhodl ještě před vynesením napadeného usnesení.

Vedlejší účastnice, se k ústavní stížnosti vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce, který nejprve konstatoval zkušenosti se stěžovatelkou.

Vyjadřuje se k jednotlivým částem stížnosti, kdy polemizuje se závěry stěžovatelky v tvrzené právní nejistotě, která je v příkrém rozporu se skutečným stavem věci, kdy se vedlejší účastnice domáhá svých práv pomocí předběžných opatření.

Dále uvádí, že petit předběžného opatření, tak jak o něm rozhodl odvolací soud, je zcela shodný s původním návrhem, který byl jen upřesněn na základě výzvy soudu.

K námitce neurčitosti doby, po kterou je předběžné opatření platné, odkazuje na odůvodnění usnesení 14 Co 617/99 a na ustanovení § 77 odst.

1 o.s.ř.

K námitce nepříslušnosti nalézacího soudu rozhodovat o předběžném opatření zaslala vedlejší účastnice kopii usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1997, sp. zn.

14 Nc 837/97, potvrzující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 o postoupení věci Okresnímu soudu Plzeň - město.

Dále se ve vyjádření uvádí, že nemá-li stěžovatelka úmysl disponovat s nemovitostmi, jichž se předběžné opatření týká, není důvod pro napadání předběžného opatření.

K rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, má vedlejší účastnice názor přesně opačný.

Ke stěžovatelkou tvrzené vlastní nemajetnosti a nepřiměřenosti postupu soudů dokládá vedlejší účastnice výpisy z katastru nemovitostí opak a tedy oprávněnost postupu soudů.

Na závěr vyjádření poukazuje vedlejší účastnice na jednání se stěžovatelkou o uzavření mimosoudního smíru, kdy v průběhu doby, kdy tato jednání probíhala byla stěžovatelkou podána ústavní stížnost a zároveň i dovolání.

Ústavní soud po prostudování dostupných podkladů i vyjádření účastníka a vedlejšího účastnice dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se důkladně zabýval shromážděním podkladů, neshledal však, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práv stěžovatelky způsobem, který sama v ústavní stížnosti uvádí.

Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.

Občanský soudní řád ve svém ustanovení § 77 odst.

1 poskytuje dostatečnou ochranu strany dotčené předběžným opatřením.

Vzhledem ke skutečnosti, že předběžné opatření má toliko mezitímní charakter, je podání ústavní stížnosti předčasné.

Řízení ve věci samé pokračuje před obecným soudem a po jeho skončení pravomocným rozhodnutím a po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, teprve by mohlo podání ústavní stížnosti přicházet v úvahu.

Pokud jde o napadené usnesení, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, u kterého lze sice připustit, že do jisté míry mění pozici stěžovatelky, nejsou však ještě dotčena její hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva Ústavou zaručená.

K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno.

Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout, a to podle ustanovení § 43 odst.

2 lit. a) zákona, jako zjevně neopodstatněnou.

V Brně dne 31. ledna 2000 Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu