Detail rozhodnutí

IV.ÚS 50/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.50.2000
Datum: 24. 2. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 50/2000 ze dne 24. 2. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 50/2000

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. P. Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. F., zastoupeného JUDr. L. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 6. 1999, čj. P 158/90-161, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 11. 1999, čj. 29 Co 692/99-166,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

6, čl.

9 odst.

1 písm. d), čl.

10, čl.

11 odst.

1, jakož i čl.

21 odst.

1 a čl.

36 odst.

Listiny základních práv a svobod, neboť výše stanoveného výživného a jeho nedoplatku by jej, stručně vyjádřeno, odsoudila ke stavu "nežití" a ohrozila by tak nejen jeho zdraví, ale i lidskou existenci vůbec.

Z uvedených důvodů proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu P 158/90 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovateli uloženo platit výživné na nezletilé syny J. a P.

F. počínaje dnem 12.

1994, a to do března 1996 ve výši Kč 400,-- na nezletilého P. a Kč 500,-- na nezletilého J., dále za období od dubna 1996 do dubna 1997 ve výši Kč 650,-- na nezletilého P. a Kč 850,-- na nezletilého J. a dále od května 1997 ve výši Kč 800,-- na nezletilého P. a Kč 900,-- na nezletilého J. s tím, že celkové dlužné výživné ve výši Kč 43 880,-- je stěžovatel povinen zaplatit ve stanovených splátkách.

Okresní soud sice zjistil, že otec má příjem pouze pobíráním invalidního důchodu kolem Kč 3 000,--, že však jeho majetkové poměry jsou ve skutečnosti na vyšší úrovni, když v létě 1997 mohl koupit nemovitost za Kč 100 000,-- a byl i jinak aktivní, to kupř. zakoupením aut.

Ve svém rozhodnutí se okresní soud vypořádal i s otázkou délky doby či skončení společného soužití rodičů nezletilých.

K odvolání stěžovatele a matky nezletilých K.

F. změnil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně tak, že výživné za dobu od 1.

1997 se určuje částkou Kč 1 500,-- měsíčně na nezletilého J. a Kč 1 300,-- na nezletilého P., jinak jej potvrdil s tím, že nedoplatek za dobu od 12.

1994 do 31.

10.

1999 v částce Kč 93 980,-- je stěžovatel povinen zaplatit do jednoho roku od právní moci rozsudku.

Ve svém rozhodnutí krajský soud uvedl, že soud prvého stupně se pečlivě zabýval otázkou doby obnovení společného života rodičů a při hodnocení důkazů zde postupoval zcela v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.

Pokud jde o výživné do 1.

1997, vycházel i krajský soud z výše stěžovatelova částečného invalidního důchodu Kč 3 374,--, současně však poukázal, pokud jde o výživné za dobu od května 1997, na ustanovení § 96 odst.

1 věta druhá zákona o rodině, v projednávané věci aplikovatelné právě vzhledem ke způsobu, jakým stěžovatel nakládá se svým nemovitým majetkem, a to zejména s domem v S. ulici.

Z tohoto důvodu proto vzal v úvahu příjmy, jakých by stěžovatel mohl skutečně dosáhnout, a nikoli jakých dosahuje na základě nevýhodně uzavřené smlouvy o pronájmu.

Již samo ustanovení § 238 odst.

2 písm. b) o. s. ř. , podle něhož dovolání podle § 238 odst.

1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, naznačuje, že vztahy upravované zákonem o rodině, tedy v jejich rámci i stanovení výživného, jsou záležitostmi specifické povahy, kdy převažuje zájem spíše na minimalizaci soudních zásahů, zájem konkrétně vyjádřený i v nepřípustnosti dovolání.

I v této oblasti vztahů může přirozeně dojít k zásahům promítajícím se i v ústavně právní rovině, nicméně právě zde tím spíše platí, že ani porušení zákonného předpisu není s to samo o sobě posunout věc do této roviny.

Podstatnou slabinou ústavní stížnosti je to, že v ní stěžovatel klade eminentní důraz jen na vlastní poměry a přitom zcela přehlíží skutečnost, že výživné ve výši Kč 1 500,-- a Kč 1 300,-- na děti ve věku 18 a 16 let není stejně s to ani zdaleka pokrýt potřeby nezletilých, a to i když se uváží i příspěvek matky, která má navíc děti ve své péči.

Vzaly-li tedy obecné soudy v úvahu i způsob, jakým stěžovatel nakládá se svým majetkem, a reflektovaly-li tento fakt aplikací ustanovení § 96 odst.

1 věta druhá zákona o rodině, nelze v tomto přístupu spatřovat porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.

Obecné soudy také provedly náležitým způsobem dokazování k objasnění otázky obnovení společného soužití rodičů nezletilých a doby jeho skončení a jestliže tyto důkazy v souladu s ustanovení § 132 o. s. ř hodnotily, nemůže ani Ústavní soud toto jejich hodnocení jakýmkoli způsobem zpochybnit.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy, nasvědčující závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. února 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu