Detail rozhodnutí

IV.ÚS 408/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.408.98
Datum: 8. 1. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 408/98 ze dne 1. 8. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.P. a L.P., oba zastoupeni JUDr. P.O., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26. 5. 1998, č.j. 15 Co 45/98-141 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 2. 1997, č.j. 5 C 397/92-83, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22.

1998, doplněným podáními ze dne 7.

12.

1998 a ze dne 17.

2000, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26.

1998, č.j.

15 Co 45/98-141, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14.

1997, č.j.

5 C 397/92-83.

Uvedenými rozsudky bylo podle § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pravomocně rozhodnuto, že dům včetně chléva a stáje se stav. parc. č.

16/2, 16/3 a 16/4 v kat. území Ř., obec Ch., přechází z vlastnictví stěžovatelů (odpůrců) do vlastnictví vedlejší účastnice (navrhovatelky) H.M., po zjištění, že předmětné nemovitosti byly nabyty za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.

V části, kterou se vedlejší účastnice H.M. domáhala přechodu vlastnictví zahrady parc.č.

63 v kat. území Ř., byl návrh zamítnut.

Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé též dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením ze dne 23.

2000, č.j.

24 Cdo 756/2000-237 tak, že dovolání odmítl, když neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo po právní stránce zásadně významné.

Stěžovatelé, kteří v době podání žaloby byli vlastníky předmětných nemovitostí a tyto nerušeně užívali po dobu více než 27 let, tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

90 Ústavy České republiky ("Ústava") jakož i čl.

36 odst.

1 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

V odůvodnění své stížnosti argumentují obdobně jako v odůvodnění dovolání.

Jsou přesvědčeni, že soudy obou stupňů zjišťovaly skutkový stav nedostatečným způsobem a věc nesprávně právně posuzovaly, zejména v důsledku vadné interpretace § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb.

Za zcela zásadní vadu považují skutečnost, že obecné soudy nezjišťovaly, zda vedlejší účastnice již neobdržela za sporné nemovitosti, či jen některou z nich, náhradu dle § 11 odst.

2 a 3 nebo § 14 zák.č.

229/1991 Sb.

Poukázali na zásadní rozpory ve výpovědích vedlejší účastnice a jejího manžela, pokud jde o tvrzený stav tísně.

Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nemovitosti nabyli za cenu nižší než odpovídající tehdy platnému cenovému předpisu, přičemž argumenty uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu stěžovatelé považují ze neúplné, nepřesné a nesprávné.

Nemovitosti nabyli za cenu 40 000,- Kčs, která ve srovnání s tehdejším znaleckým posudkem byla nižší pouze o 800,- Kč.

Kupní cena se tedy podstatně nelišila od ceny zjištěné, rozdíl existuje pouze mezi cenou zjištěnou znaleckým posudkem z roku 1971 a cenou zjištěnou znaleckým posudkem z roku 1995.

Uvedli, že nemovitosti nabyli od právnické osoby za právně i morálně regulérních podmínek.

Nijak se neúčastnili jednání o převodu nemovitostí z vedlejší účastnice na stát, celý život až do odchodu do důchodu pracovali jako traktorista a dojička, nikdy nebyli členy KSČ a tudíž ani teoreticky nemohli ovlivňovat rozhodnutí příslušných orgánů.

Krajský soud České Budějovice - pobočka Tábor, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že i když je značně obsáhlá, porušení ústavních práv je v ní zmiňováno jen okrajově, na str.

Jinak je polemizováno se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a s jimi vyslovenými právními názory na problematiku § 8 odst.

1 zák. č.

229/1991 Sb.

Ústavní stížnost se tak jeví spíše dalším opravným prostředkem proti rozhodnutí obecných soudů, nebyla podána z důvodu porušení ústavnosti a nemá proto ústavněprávní podklad.

Vzhledem k tomu by měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Pro případ, že ústavní stížnost bude dále věcně posuzována, účastník řízení dále uvedl, že všechny stěžejní úvahy o skutkovém stavu věci a jejím právním posouzení jsou náležitě rozvedeny v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na jehož argumentaci plně odkázal.

Přesto se účastník řízení podrobně vyjádřil k jednotlivým tvrzením stěžovatelů uvedeným v bodech a) až d) odůvodnění ústavní stížnosti, týkajícím se poskytnutí náhrady za nemovitosti, stavu tísně, kupní ceny a otázky zásadního právního významu.

Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, jelikož nedošlo k porušení žádného článku ústavního pořádku ČR.

H.M. se svého postavení vedlejší účastníce výslovně vzdala sdělením ze dne 3.

11.

1998 a opětovně sdělením ze dne 1.

1999, k němuž dále přiložila rozhodnutí Katastrálního úřadu v T., ze dne 7.

1997, č.j.

10-V3,11-613/97, o přerušení řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí, v souvislosti s kupní smlouvou a dohodou o zřízení věcného břemene ze dne 10.

1997, uzavřenou mezi stěžovateli a třetí osobou ohledně předmětných nemovitostí.

Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení, a poté, co si vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn.

5 C 397/92, a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelů, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelé v podstatě opakují argumenty, které již uplatnili v odvolacím i dovolacím řízení soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl.

90 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces.

Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl.

11 Listiny odst.

1, neboť napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a ve snaze zmírnit alespoň některé následky majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského majetku v období let 1948 až 1989.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1.

2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu