Detail rozhodnutí

IV.ÚS 340/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.340.98
Datum: 4. 12. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 340/98 ze dne 12. 4. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 340/98

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.S., zastoupeného JUDr. V.M., proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 5. 1996, čj. 11 C 281/95-33, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 1998, čj. 21 Co 424/96-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že v řízení před soudem prvého stupně došlo k porušení čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručujícího projednání věci v přítomnosti účastníka, kterýžto nedostatek v řízení před odvolacím soudem již nemohl býti nahrazen.

Zjištění skutkového stavu obecnými soudy nebylo dostačující k posouzení předmětné věci, v níž existují závažné rozpory mezi tvrzením žalobkyně a stěžovatele, když počínání žalobkyně třeba označiti za šikanózní.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu 11 C 281/95 Okresního soudu v Kroměříži Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo přivoleno k výpovědi stěžovatele z nájmu bytu, ve výroku tohoto rozsudku blíže označeného, s tím, že stěžovatel je povinen byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15 dnů po uplynutí výpovědní doby.

Okresní soud zjistil, že stěžovatel žalobkyni nehradí od 1.

1995 nájemné a zálohy na služby, a navíc, že byt užívá pouze občas.

Podle názoru okresního soudu jsou proto naplněny výpovědní důvody uvedené v ustanovení § 711 odst.

1 písm. d), h) občanského zákoníku.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil jen tak, že stěžovatel je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po poskytnutí přístřeší, zatímco jinak rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil.

V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že ostatně i stěžovatel sám ve své výpovědi potvrdil neplacení nájemného žalobkyni v době od ledna 1995 do 15.

1996, což odůvodnil tím, že pobíral pouze existenční minimum v částce 2 600,-- Kč měsíčně.

Doba neplacení nájemného, včetně služeb s tím spojených, činila v souhrnu 29 měsíců.

Za tohoto stavu věci považoval i odvolací soud za naplněnu skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení § 711 odst.

1 písm. d) občanského zákoníku, a nepovažoval proto za nezbytné zabývat se i dalším výpovědním důvodem.

K dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8.

2000, čj.

26 Cdo 1399/99-90, tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nebyla stěžovateli v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst.

1 písm. f) o. s. ř.), neboť z obsahu spisu plyne, že stěžovatel se k nařízeným jednáním opětovně nedostavil, aniž by požádal o odročení jednání, a k podané žalobě se písemně vyjádřil.

Předvolání k jednání nařízenému na den 15.

1996 bylo stěžovateli doručeno postupem podle § 46 odst.

2 o. s. ř., stěžovatel se však k jednání nedostavil.

Procesní úkony, které stěžovatel neučinil před soudem prvého stupně, mohl vykonat v řízení před odvolacím soudem, kde byl osobně přítomen (též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.

1998, sp. zn.

3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.

17 roč.

1998 pod poř. č.

123).

Přípustnost dovolání nebylo možno pak dovoditi ani z ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř.

Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.).

Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci vzhledem k výše uvedenému se také stalo, podmínky dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy.

K uvedenému Ústavní soud dodává, že stěžovatel sám ve svém přípise ze dne 2.

1996 uvedl, že ze zdravotních důvodů před soudem vypovídat nemůže a že toto jeho vyjádření, v němž požaduje buď přiměřeně stejný byt nebo vyplacení odstupného částkou 250 000,-- Kč, je třeba považovat za konečné.

Obecným soudům rozhodně nelze vytknout, že by projednání věci nevěnovaly dostatečnou pozornost, když kupř. dne 16.

1996 byl sepsán protokol na místě samém, tj. u stěžovatelova bytu, který byl však uzamčen, přičemž bylo zjištěno, že stěžovatel, který neměl vykázáno doručení, nebyl k uvedenému dni hospitalizován.

Stěžovateli lze tedy stěží přisvědčiti v tom, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

38 odst.

2 Listiny, neboť způsob svého kontaktu se soudem prvého stupně, jak již bylo konstatováno, si zvolil sám.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu