Detail rozhodnutí

IV.ÚS 220/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.220.98
Datum: 2. 8. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 220/98 ze dne 8. 2. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu IV.ÚS 220/98 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Čermáka a soudců JUDr.

Pavla Varvařovského a JUDr.

Evy Zarembové o ústavní stížnosti V., zastoupených JUDr.

B.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 29.

1998, čj.

7 Cmo 377/97-68, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka (akciová společnost V.) se svojí ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 29.

1998, čj.

7 Cmo 377/97-68, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z dne 25.

1997, čj.

12 Cm 1272/95-49, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zaplacení úroků z prodlení ve výši 5.798,- Kč, směřující proti T.

Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno její ústavou zaručené právo na soudní ochranu podle čl.

90 Ústavy ČR a podle čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Pochybení ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci spatřuje mimo jiné v tom, že k zamítavému rozhodnutí dospěly přesto, že již předtím krajský obchodní soud rozsudkem ze dne 9.

10.

1995 zamítl stěžovatelovu žalobu o určení, že tatáž pohledávka je zjištěná proti právnímu předchůdci T., s odůvodněním, že výše uvedený závazek přešel i s majetkem na T., s.r.o.

Stěžovatelka připouští, že předmětem sporu před obecnými soudy byla sice malá finanční částka, nicméně má za to, že se jedná o zásadní otázku s tím, že obdobná rozdílná rozhodnutí soudů nejsou ojedinělá.

V odůvodnění ústavní stížnosti dále poukazuje na problematičnost vývoje právní úpravy ustanovení § 15 odst.

3 zákona č.

92/1991 Sb. v části, týkající se odpovědnosti FNM ČR.

Jmenovitě uvádí, že novelizaci cit. zákona, realizovanou na základě bodu 21 zákona č.

210/1993, jímž byla v § 15 odst.

3 zákona č.

92/1991 Sb. vypuštěna slova "fond však ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku", považuje za zásah, který je v rozporu s čl.

36 odst.

3 a čl.

37 odst.

3 Listiny.

K této své výhradě uvádí, že si je vědoma toho, že není legitimována k podání návrhu na zrušení bodu 21 zákona č.

210/1993 Sb., nicméně navrhuje, aby Ústavní soud v případě, že by dospěl k závěru, že napadené rozsudky jsou přece jen správné a že ke znemožnění uspokojení pohledávky stěžovatelky došlo nesprávným postupem FNM ČR, zvážil možnost postupu podle § 78 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., tj. řízení o ústavní stížnosti přerušil a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení cit. bodu 21 zákona č.

210/1993 Sb.

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

12 Cm 1272/95, a vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k otázce, zda při privatizaci státního podniku T., přešla pohledávka na zaplacení příslušenství ze státního podniku na T., s.r.o., s nímž FNM ČR uzavřel ve smyslu § 12 odst.

2 písm. b) zákona č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kupní smlouvu o prodeji majetku podle privatizačního projektu, odkazuje především na podrobné odůvodnění svého rozsudku s tím, že setrvává na závěru, podle něhož závazek zaplatit příslušenství pohledávky, vzniklé z důvodu prodlení státního podniku za zboží státnímu podniku dodané a jím zaplacené, nepřešel na T., s.r.o., nýbrž zůstal v tzv. zbytkovém statku.

Na tomto závěru nemůže podle vrchního soudu nic změnit skutečnost, že v incidenčním sporu, vedeném stěžovatelkou proti správci konkursní podstaty úpadce T., s.p., dospěl Krajský soud v Praze ohledně přechodu pohledávky k opačnému závěru.

Dále vrchní soud uvádí, že mu nepřísluší vyjadřovat se k námitkám stěžovatelky, které se týkají odpovědnosti FNM ČR.

Své vyjádření vrchní soud uzavírá konstatováním, že z výše uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak argumenty stěžovatelky obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti, tak závěry, k nimž dospěly Krajský soud v Českých Budějovicích a Vrchní soud v Praze, a to se závěrem, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, ze dne 29.

1998, čj.

7 Cmo 377/97-68, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z dne 25.

1997, čj.

12 Cm 1272/95-49, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Závěru obecných soudů, podle něhož za situace, kdy v privatizačním projektu samostatně privatizované jednotky státního podniku - závodu Č., - nebyla mezi tam uvedenými hospodářskými smlouvami jmenovitě uvedena předmětná hospodářská smlouva, uzavřená mezi privatizovaným podnikem a stěžovatelkou, a naopak pohledávka z této smlouvy zůstala v sestavě neuhrazených závazků u zbytkového státního podniku T., s.p. v likvidaci, nemohl závazek zaplatit příslušenství pohledávky, vzniklé z důvodu prodlení státního podniku za zboží jemu dodané a jím zaplacené, přejít podle § 15 odst.

1 zákona č.

92/1991 Sb., v platném znění, na T., s.r.o., protiústavnost vytýkat nelze.

Skutečnost, že v dané věci již předtím dospěl k jinému právnímu závěru Krajský obchodní soud v Praze v incidenčním sporu, není z hlediska zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, posuzovaných v rámci ústavní stížnosti směřující proti shora označeným rozsudkům, právně významná, když závěry v nich obsažené neshledal Ústavní soud za nesprávné.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb. odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vyhovět nebylo možno ani návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud zvážil možnost postupu podle § 78 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., a to ve vztahu k posouzení eventuální protiústavnosti bodu 21 zákona č.

210/1993 Sb., a to jak z toho důvodu, že již situace, kdy ústavní stížnost byla shledána Ústavním soudem za neopodstatněnou, vylučuje možnost jiného právního osudu návrhů na zahájení řízení o zrušení zákona, ale i proto, že stěžovatelčin návrh na zvážení zahájení řízení o zrušení zákona se týká ustanovení, které v dané věci nebylo aplikováno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu