Detail rozhodnutí

IV.ÚS 120/2000

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2000:4.US.120.2000

Datum

14. 11. 2000

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 120/2000 ze dne 14. 11. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 5 To 605/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25.

2.

2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.

12.

1999, sp. zn.

5 To 605/99, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26.

11.

1999, č.j.

3 T 411/99-89, jímž soud zastavil trestní stíhání obviněného J.

Č. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst.

1, 2 tr. zákona.

Stěžovatel tvrdí, že v trestním řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené zejména v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl.

95 odst.

1 Ústavy České republiky ("Ústava") tím, že obecné soudy mu neumožnily řádný výkon procesních práv vyplývajících z jeho postavení poškozeného dle ust. § 43 odst.

1 tr. řádu, tj. navrhnout důkazy, vyjádřit se ke znaleckému posudku a k ostatním důkazům, a vyjádřit se k věci před skončením řízení.

Stěžovatel byl v přípravném řízení vyslechnut jako svědek, o dalších úkonech orgánů činných v trestním řízení nebyl již dále vyrozuměn a nebylo mu dáno na vědomí zastavení trestního stíhání.

O průběhu a výsledcích trestního řízení se dověděl náhodně v souvislosti s vyřizováním nároků na odškodnění u pojišťovny.

Stěžovatel dále namítl, že odůvodnění uvedeného usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26.

11.

1999 je nedostatečné, není v souladu s ust. § 125 a § 138 tr. řádu, přičemž Krajský soud v Brně napadeným usnesením tyto vady neodstranil, ale opakoval je a potvrdil.

Z uvedeného důvodu je napadené usnesení zcela nepřezkoumatelné a nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, odůvodnění je nedostatečné a s odkazy na potvrzené rozhodnutí soudu I. stupně je zjevně v rozporu s ust. § 125 tr. řádu.

V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6.

3.

1997, sp. zn.

III.

ÚS 271/96 .

Je toho názoru, že v postupu soudu prvého stupně nebyla respektována zásada oficiality dle § 2 odst.

4 tr.ř. a nebyly respektovány základní zásady pro zjištění skutkového stavu, provádění důkazů a jejich hodnocení, neboť nebyly provedeny veškeré důkazy nezbytné k prokázání naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu, případně k prokázání jiného trestného činu, a provedené důkazy soudy hodnotily jednostranně ve prospěch obviněného.

Dále upozornil, že znalecký posudek č.

596-30/99 Ing.

Š. byl proveden zastaralou metodikou, zcela vadně a nedostatečně, což vyplývá z odborného stanoviska č.

01/2000 Ing.

V.

R.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel by svá procesní práva mohl realizovat v případě, pokud by trestní stíhání obžalovaného J.

Č. bylo okresním i krajským soudem shledáno opodstatněným, což se v daném případě nestalo.

Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn.

3 T 411/99, který mu byl doručen dne 9.

11.

2000 v důsledku skutečnosti, že v předmětné trestní věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J.

Č.

Č.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.

9.

2000, sp. zn.

5 Tz 145/2000, pak plyne, že stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta, přičemž v odůvodnění Nejvyšší soud ČR, s poukazem na ust, § 280 odst.

4 věta první tr. ř., upozornil na možnost podání návrhu na povolení obnovy řízení ve věci.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (§ 43 odst.

1 písm. c) zákona).

Ve smyslu ust. § 72 odst.

1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, jestliže tvrdí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího základního práva nebo svobody.

Jak vyplývá z judikatury obecných soudů, není poškozený oprávněn k podání stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání, přerušení tohoto stíhání ani o postoupení věci (R 24/73), neboť do adhezního řízení nespadá otázka, zda bude obviněný stíhán či nikoliv.

Kromě toho třeba uvést, že pokud jde o případné nároky stěžovatele na náhradu škody, nelze nemožnost uplatnění těchto nároků v rámci trestního řízení považovat za vyčerpání všech prostředků, které právní řád stěžovateli dává.

V tomto směru je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 zákona.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

1 písm. c) a e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14.

11.

2000 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj