Detail rozhodnutí

IV.ÚS 108/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.108.2000
Datum: 17. 5. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 108/2000 ze dne 17. 5. 2000 U 17/18 SbNU 423 Nulitní akt

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Český domov - pomoc mentálně retardovaným, osamoceným a stárnoucím lidem, zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 29. 12. 1999, č.j. SOC 74748/99 a rozhodnutí Místního úřadu městské části Praha - S. ze dne 12. 8. 1999, č.j. 312/99/T,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22.

2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 29.

12.

1999, č.j.

SOC 74748/99 a rozhodnutí Místního úřadu městské části Praha - S. ze dne 12.

1999, č.j.

312/99/T, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatele vrátit část poskytnutého příspěvku na úhradu nákladů za sociální služby ve výši 390.040,- Kč.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

2 odst.

3 a čl.

79 odst.

1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl.

2 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), když správní orgány vydáním napadených správních rozhodnutí uplatnily veřejnou moc mimo rámec své působnosti a pravomoci stanovené zákonem, tj. zákonem č.

100/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonem č.

114/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů a vyhl.č.

182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel je přesvědčen, že právní vztahy mezi ním a Místním úřadem městské části Praha - S., resp.

Městskou částí Praha - S., jsou vztahy občanskoprávní, založené smlouvou o poskytování zdravotní a sociální péče a služeb, s tím, že k řešení případných sporů z těchto vztahů vzniklých jsou povolány obecné soudy.

V tomto směru poukázal na obdobnou problematiku související s poskytováním příspěvku na zřízení společensky účelných pracovních míst, a s ní spojený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.

11.

1996, sp. zn.

2 Cdon 693/96.

Stěžovatel dále uvedl, že dne 18.

2000 podal k Městskému soudu v Praze správní žalobu o přezkoumání uvedených rozhodnutí, a že ústavní stížnost podává pouze z opatrnosti, s ohledem na nejasné ustanovení přílohy A k o.s.ř., ohledně přezkumu správních rozhodnutí vydaných podle zákona č.

100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel má zato, že napadená rozhodnutí jsou nicotná, neexistující.

Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z jeho strany došlo k právnímu omylu, neboť podle platných právních předpisů napadená rozhodnutí neměla být vůbec vydána, protože k poskytování předmětného příspěvku dochází výlučně na smluvním principu.

S argumentací stěžovatele se ztotožnil a uvedl, že v předmětné věci dává podnět Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR k prošetření postupu s návrhem na zrušení uvedených rozhodnutí.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Ústavní soud konstatuje, že v současné právní úpravě (na rozdíl např. od úpravy německé) chybí pravomoc soudu vydat, v případě zjištění, že jde o akt nulitní, deklaratorní rozhodnutí - tedy uvést, že co je napadeno, vůbec neexistuje.

Taková úprava by byla žádoucí de lege ferenda.

Stávající soudní praxe však, přesto, že z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný (neboť nejde zrušit neexistující), přihlíží k tomu, že takový akt se představuje jako správní rozhodnutí a že jako exekuční titul je zpravidla schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby.

Proto jej z důvodu účelnosti a ekvity ruší, jako by šlo o akt pojmově zrušitelný (viz Občanský soudní řád - komentář, C H Beck, 4. vydání, str.

884 a násl.).

Obdobně a ze stejných důvodů by měl dle názoru Ústavního soudu postupovat v dané věci i Městský soud v Praze, pokud mezitím napadená správní rozhodnutí nebudou zrušena na základě přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 65 a násl. spr. řádu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17.

2000 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj