Detail rozhodnutí

III.ÚS 593/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.593.99
Datum: 13. 7. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 593/99 ze dne 13. 7. 2000 N 110/19 SbNU 73 K výkladu pojmu rozhodnutí správního orgánu procesní povahy podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 13. července 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. ml., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j. 5961/98/FŘ/150, o výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j. 29 Ca 32/99-31, se zrušuje.

Odůvodnění

Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 2. prosince 1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j.

29 Ca 32/99-31, o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j.

5961/98/FŘ/150, o zaplacení daňového nedoplatku.

Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl.

36 odst.

1 a 2, čl.

2 odst.

3 a čl.

4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn.

29 Ca 32/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující: Žalobou Krajskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. prosince 1998, č. j.

5961/98/FŘ/150, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 22. července 1998, č. j.

93199/98/293940/2246 - výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle § 57 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zrušení uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

V řízení správním, jakož i v řízení soudním, stěžovatel namítal zejména tu skutečnost, že v předmětném právním vztahu ručitelem není.

Krajský soud v Brně dne 1. září 1999 usnesením č. j.

29 Ca 32/99-31 řízení zastavil.

Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení § 57 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb., jež upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osobě než daňovému subjektu.

Jedná se o ustanovení procesní povahy, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně a ručitele.

Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka.

Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas nesplní.

V daňovém řízení má ručení podpůrnou funkci, je závislé na existenci hlavního závazku daňového subjektu.

Podle § 244 odst.

3 o. s. ř. se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob.

Podle § 248 odst.

1 o. s. ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby a další rozhodnutí uvedená v § 248 odst.

2 o. s. ř.

Z přezkumné činnosti soudů jsou vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy.

Procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení.

V tomto smyslu je napadené rozhodnutí rozhodnutím procesním, je proto z přezkumné činnosti soudů vyloučeno.

Uvedené rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž, jak již bylo konstatováno, namítá porušení základních práv a svobod, plynoucích z čl.

2 odst.

3, čl.

4 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny.

Poukazuje na skutečnost, že výzva správce daně podle § 57 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný soudní přezkum, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení takovýto přezkum přípustný není.

V § 57 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat, mimo jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem.

A právě námitku, že není ručitelem, vznesl navrhovatel ve všech procesních prostředcích k ochraně práva, včetně správní žaloby.

Soud se tedy měl žalobou zabývat meritorně.

Jestliže tak neučinil, porušil, dle přesvědčení stěžovatele, jeho základní práva vpředu označená.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst.

4 a § 76 odst. l zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 6. března 2000 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 29 Ca uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

K tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatele soud konstatoval, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté, hlavy druhé, o. s. ř.

Z ustanovení § 248 odst.

2 písm. e) o. s. ř. plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou vyňata mimo jiné rozhodnutí procesní povahy.

Podle ustanovení § 250d odst.

3 o. s. ř. předseda senátu usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem.

Za těchto podmínek účastník řízení dospívá k závěru, dle něhož jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst.

4 a § 76 odst. l zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne

27. dubna 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že Ústavnímu soudu byly podány rovněž ústavní stížnosti dalších společníků obchodní společnosti F. a H., spol. s r. o., obsahově shodné s ústavní stížností Ing. J. F. ml., přičemž o jedné z nich již bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. III. ÚS 594/99, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že při extenzivním výkladu pojmu procesní rozhodnutí by zůstal stěžovatel bez soudní ochrany. Za těchto okolností vedlejší účastník výslovně prohlásil, že se k obsahu ústavní stížnosti nevyjadřuje. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 2. června 2000 a účastník řízení v podání ze dne 14. dubna 2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. dubna 2000, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (

III. ÚS 102/94

III. ÚS 114/94,

III. ÚS 84/94

III. ÚS 142/98

III. ÚS 224/98

a další).

Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248 odst.

2 písm. e) o. s. ř.

Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to zejména z pohledu základního práva, plynoucího z čl.

36 odst.

2 Listiny.

Ústavní soud se k interpretaci základního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy v daném kontextu vyjádřil zejména v nálezech ve věci sp. zn.

III.

ÚS 373/98 a III.

ÚS 594/99.

V návaznosti na právní názor vyjádřený v uvedených rozhodnutích v posuzované věci Ústavní soud považuje za nezbytné konstatovat následující: Podle ustanovení § 244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ustanovení § 57 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.

V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.

Navrhovatel v předmětné věci ve svém odvolání u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedl, že není ručitelem, uplatnil tedy zákonný důvod pro odvolání.

Jak již bylo uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud Brno (k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí) řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není).

V rozhodnutí o povolení přezkumu musí proto pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí.

Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou v čl.

36 odst.

1 a 2 zaručena.

Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

Je věcí obecného soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému označení ručitele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, č. j.

29 Ca 32/99-31, z důvodu porušení čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny, zrušit [§ 82 odst.

1, odst.

3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

K stěžovatelem tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s čl.

2 odst.

3, čl.

4 odst.

1 Listiny Ústavní soud odkazuje na svou již konstantní judikaturu, dle níž v případě uvedených ustanovení Listiny o úpravu samostatných základních práv a svobod nejde: Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn.

Pl.

ÚS 12/94 čl.

4 odst.

1 Listiny interpretoval v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod.

Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl.

10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo." Shodné konstatování pak Ústavní soud vyslovil i pro ustanovení čl.

2 odst.

3 Listiny a čl.

2 odst.

4 Ústavy (nález sp. zn.

III.

ÚS 31/97 ).

Tato ustanovení, zjevně inspirována čl.

5 Deklarace práv člověka a občana z 26. srpna 1789, vymezujíc v návaznosti na čl.

1 Listiny prostor svobodného jednání jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanovují principiální rámec vztahu jednotlivce a státu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. července 2000