Detail rozhodnutí

III.ÚS 244/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.244.2000
Datum: 11. 2. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 244/2000 ze dne 2. 11. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Pavla Holländera a soudců JUDr.

Vladimíra Jurky a JUDr.

Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele S.

Z., zastoupeného JUDr.

A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj.

30 Ca 26/98-22, ze dne 26.

2000, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatel podal dne 15.

2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17.

2000.

Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj.

30 Ca 26/98-22, ze dne 26.

2000, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj.

FŘ/140/4866/97, ze dne 26.

11.

19097.

Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č.

970000029 Finančního úřadu v Prostějově, čj.

79840/97/325912/3704, ze dne 25.

1997, o doměření daně silniční za rok 1996 ve výši 52.800,- Kč.

Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl.

11.

Odst.

5 a v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku byl těmito rozhodnutími porušen i čl.

90 Ústavy ČR.

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

30 Ca 26/98, vedený u Krajského soudu v Brně.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj.

FŘ/140/4866/97, ze dne 26.

11.

19097, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č.

970000029 Finančního úřadu v Prostějově, čj.

79840/97/325912/3704, ze dne 25.

1997, o doměření daně silniční za rok 1996 ve výši 52.800,- Kč.

Ústavní soud dále zjistil, že při kontrole silniční daně za rok 1996 bylo zjištěno, že navrhovatel do daňového přiznání za uvedený rok nezahrnul specifikovaná nákladní vozidla.

Finanční úřad v Prostějově na základě tohoto zjištění s odvoláním na ustanovení § 2 odst.

1 zákona č.

16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani silniční"), konstatoval, že specifikovaným vozidlům byla v České republice přidělena SPZ, obě vozidla byla určena k podnikání již tím, že byla zahrnuta do obchodního majetku firmy L-T. trans pana T., přičemž vlastní použití vozidla k podnikání a skutečnost, že s danými vozidly nebylo vůbec vyjeto na pozemní komunikace, je věcí druhotnou.

Dále Finanční úřad v Prostějově konstatoval, že podle předložených technických průkazů je držitelem obou vozidel od 1.

1994 navrhovatel - daňový subjekt (§ 4 odst.

1 zákona o dani silniční).

Finanční úřad v Prostějově proto výše uvedeným dodatečným platebním výměrem doměřil silniční daň za rok 1996.

Proti dodatečnému platebnímu výměru podal navrhovatel v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které rozhodnutím, čj.

FŘ/140/4866/97, ze dne 26.

11.

1997, odvolání nevyhovělo.

V odůvodnění svého rozhodnutí pak Finanční ředitelství v Brně uvedlo, že pro zahrnutí vozidel do předmětu daně silniční je dostačující, že ve zdaňovacím období byla tato vozidla zahrnuta ve hmotném majetku firmy L-T. trans jako pronajímatele a byla tedy určena k podnikání.

Navrhovatel podle § 4 odst.

1 zákona o dani silniční je poplatníkem této daně jako fyzická osoba zapsaná v technickém průkazu předmětného vozidla jako držitel.

Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně napadl navrhovatel správní žalobou, kde Finančnímu ředitelství v Brně vytýkal, že nesprávně interpretoval ustanovení § 2 odst.

1 zákona o dani silniční, protože předmětná vozidla nebyla pro svoji provozní nezpůsobilost k podnikání určena.

Dále navrhovatel v žalobě uvedl, že ve smyslu § 1 citovaného zákona nebyla totiž vozidla vzhledem k tomu, že po autonehodě byla zdemolována a vyžadovala rozsáhlé opravy, technicky způsobilá k užívání pozemních komunikací.

Daň tak podle názoru navrhovatele byla vyměřena v rozporu s ustanovením § 1 zákona o dani silniční.

Vozidla nebyla používána k podnikání a ani po dobu jejich odstavení k podnikání určena.

Dále uvedl, že samotná skutečnost, že v technických průkazech byl zapsán jako držitel, není dostačující k tomu, aby mu byla daň vyměřena.

Vznik daňové povinnosti se váže na splnění rozhodných skutečností (§ 2 odst.

1 citovaného zákona), které však v rozhodném období nebyly splněny.

V průběhu jednání soudu uplatnil navrhovatel ještě námitku, že k porušení právního předpisu došlo v daném případě tím, že finanční orgány nerespektovaly znění ustanovení § 2 odst.

1 zákona o dani silniční platné do 29.

1996 a nezkoumaly, zda vozidla byla určena k podnikání u navrhovatele.

Po provedeném řízení Krajský soud v Brně rozsudkem, čj.

30 Ca 26/98-22, ze dne 26.

2000, žalobu zamítl.

V odůvodnění pak uvedl, že navrhovatel uplatnil v žalobě jako žalobní důvod porušení ustanovení § 2 odst.

1 zákona o dani silniční tím, že silniční daň byla vyměřena vzdor tomu, že vozidla nebyla z důvodu technické nezpůsobilosti k užívání pozemních komunikací určena k podnikání.

Krajský soud v Brně se neztotožnil s názorem navrhovatele, že z uvedeného žalobního důvodu došlo k porušení ustanovení § 2 odst.

1 zákona o dani silniční.

Krajský soud dále uvedl, že namítané ustanovení § 1 citovaného zákona neupravuje podmínky, za nichž se stávají vozidla předmětem daně, toto ustanovení pouze definuje účel zákona.

Krajský soud se přiklonil k názoru žalovaného Finančního ředitelství v tom, že otázka, zda vozidlo je určeno k podnikání, nezávisí v dané věci na tom, zda vozidlo může být vzhledem ke svému technickému stavu k podnikání použito.

Podle názoru soudu není podstatou pojmu "určeno k podnikání" technický stav vozidla, nýbrž to, k čemu je vozidlo určeno z hlediska ekonomického.

Proto okolnost, že vozidlo není pro svoji technickou nezpůsobilost používáno, neznamená bez dalšího, že není určeno k podnikání.

K námitce vznesené v průběhu jednání pak Krajský soud uvedl, že k tomuto žalobnímu důvodu nemohl přihlédnout, protože byl uplatněn po lhůtě podle § 250b odst.

1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").

Proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně a předcházejícím rozhodnutím finančních orgánů podal navrhovatel včas návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Navrhovatel tvrdil, že podle jeho názoru měl Krajský soud v Brně při přezkoumávání zákonnosti napadeného rozhodnutí vzít v úvahu jeho námitku učiněnou při jednání před tímto soudem dne 26.

2000, tedy že finanční orgány nerespektovaly ve svých rozhodnutích ustanovení § 2 odst.

1 zákona o dani silniční ve znění platném do 29.

1996.

Odůvodnění soudu, že k tomuto žalobnímu návrhu nemohl přihlédnout, protože byl uplatněn po stanovené lhůtě, považoval navrhovatel za nesprávné, protože toto tvrzení nelze podle něj považovat za rozšíření žalobních důvodů, ale pouze za konkretizaci a upřesnění odůvodnění žaloby.

Uvedeným postupem Krajský soud v Brně podle názoru navrhovatele porušil ustanovení čl.

90 Ústavy ČR a bylo jím porušeno právo navrhovatele na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Dále navrhovatel tvrdil, že dodatečným vyměřením silniční daně v rozporu se zákonem mu byla uložena daň nikoliv na základě zákona, a proto došlo napadenými rozhodnutími rovněž k porušení jeho práva zakotveného v čl.

11 odst.

5 Listiny.

Finanční orgány tím, že neakceptovaly stanovisko navrhovatele, že technicky nezpůsobilá vozidla nemohou být předmětem silniční daně, posoudily věc podle názoru navrhovatele nesprávně, a zjištěný skutkový stav nebyl dostačující k posouzení věci, soud měl proto napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.

Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.

Krajský soud v Brně uvedl, že zákonnost předmětného rozhodnutí přezkoumával v souladu se zásadou dispoziční v rozsahu žalobního důvodu uplatněného v podané žalobě.

Tento důvod byl jednoznačně vymezen tak, že k porušení právního předpisu mělo dojít tím, že předmětná vozidla nebyla (z důvodu své technické nezpůsobilosti k užívání pozemních komunikací) určena k podnikání.

Soud v mezích žaloby tuto otázku posoudil a shledal z důvodů uvedených v napadeném rozsudku, že k porušení zákona ve smyslu žaloby nedošlo.

Pokud jde o námitku, že finanční orgány nezkoumaly předmětnou věc podle znění § 2 odst.

1 zákona o dani silniční ve znění platném do 29.

1996, nemohl se soud tímto žalobním důvodem zabývat, protože byl uplatněn po lhůtě podle § 250b odst.

1 o.s.ř.

Není proto právně významné, zda věc byla v řízení před finančními orgány z hlediska této žalobní námitky skutkově objasněna.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a konstatoval, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

V podaném návrhu navrhovatel uplatnil jednak námitku, která již byla uplatněna ve správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství, tj. námitku, že finanční orgány nesprávně posoudily předmětná vozidla jako vozidla určená k podnikání a spadající tedy do předmětu silniční daně, čímž z hlediska ústavnosti porušily jeho právo zakotvené v čl.

11 odst.

5 Listiny, a jednak námitku směřující proti postupu Krajského soudu, tj. že tento soud nepřihlédl, podle názoru navrhovatele, k upřesnění a konkretizaci použitého žalobního důvodu a posoudil je jako rozšíření žalobních důvodů, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny, což v konečném důsledku způsobilo i porušení čl.

90 Ústavy ČR.

První námitka, uplatněná v návrhu, byla již posouzena Krajským soudem a před ním i Finančním ředitelstvím, protože tato námitka byla uvedena již v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru.

Ústavní soud ve vztahu k této námitce nemohl než konstatovat, že jak Finanční ředitelství v Brně, tak i Krajský soud v Brně posoudily předmětnou věc v souladu se zákonem a Ústavní soud v jejich názoru neshledal rozpor s citovanými ustanoveními Listiny a Ústavy ČR.

Pokud se jedná o druhou námitku, zde Ústavní soud přisvědčil právnímu názoru Krajského soudu v tom, že uplatněnou námitku nelze považovat jen za konkretizaci použitého žalobního důvodu, ale vzhledem k jejímu obsahu se jedná o další žalobní důvod, tj. rozšíření dříve uplatněných žalobních důvodů.

Vzhledem k ustanovení § 250h odst.

1 část věty za středníkem o.s.ř. je jednoznačné, že rozšíření žalobních důvodů může navrhovatel učinit jen ve lhůtě podle § 250b o.s.ř., tedy ve lhůtě pro podání samotné správní žaloby.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil tuto námitku až při ústním jednání před Krajským soudem, učinil tak zcela evidentně po lhůtě vyplývající z ustanovení § 250b o.s.ř.

Vzhledem k tomu, pak nelze postup Krajského soudu v Brně, který odmítl k této námitce přihlédnout, považovat za porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva navrhovatele.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2000 JUDr.

Pavel Holländer předseda senátu