Detail rozhodnutí

III.ÚS 160/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.160.2000
Datum: 9. 7. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 160/2000 ze dne 7. 9. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Pavla Holländera a soudců JUDr.

Vladimíra Jurky a JUDr.

Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným R.

H., a D.

Š., oba zastoupeni JUDr.

Z., advokátem, směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn.

6 To 465/99, ze dne 21.

10.

1999, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Návrhem podaným dne 12.

2000, který Ústavní soud obdržel o dva dny později se navrhovatelé domáhají zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn.

6 To 465/99, ze dne 21.

10.

1999 (v návrhu nesprávně označeném jako rozsudek) s tím, že jeho vydáním bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl.

6 odst.

1 věty prvé a odst.

3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), tedy na to, aby jejich záležitost byla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.

16 T 50/96, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil, že oba navrhovatelé byli jako mladiství rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j.

16 T 50/96-210, ze dne 28.

1999, uznáni vinnými dvěma trestnými činy vydírání podle § 235 odst.

1 trestního zákona (dále tr. zák) a každému z nich byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku.

Proti uvedenému rozhodnutí se oba navrhovatelé odvolali s tím, že soud dostatečně pečlivě nehodnotil výpovědi některých svědků (Ch., Ch.) a také nepřihlédl odpovídajícím způsobem k tomu, že šlo o mladistvé a v této souvislosti tedy stupeň nebezpečnosti jejich jednání měl být pečlivě zhodnocen s poukazem na ust. § 75 tr. zák., což se nestalo a stejně tak nebyla zohledněna ani skutečnost, že ke skutku došlo již v roce 1994 a od té doby žili obžalovaní (navrhovatelé) slušně a řádně.

Zmíněné odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze, č.j.

6 To 465/99-227, ze dne 21.

10.

1999, jako nedůvodné zamítnuto.

To s tím, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně mají oporu v provedeném dokazování, které také bylo soudem provedeno a hodnoceno v souladu s příslušným procesním předpisem (§ 2 odst. trestního řádu).

Výhrady nenalezl ani ve vztahu k uloženému trestu s tím, že bylo soudem I. stupně přihlédnuto dostatečně k ustanovení § 76 tr. zák., který se týká účelu trestu u mladistvých pachatelů.

Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze brojí (v rámci svého podání k Ústavnímu soudu) oba navrhovatelé s tím, že opakují argumentaci, kterou užili v odvolání v řízení před obecnými soudy s návrhem na zrušení označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jehož vydáním bylo zasaženo jejich základní právo zakotvené v čl.

6 odst.

1 věty první a odst.

3 písm. d) Úmluvy.

Na vyžádání Ústavního soudu k věci se vyjádřil i Městský soud v Praze, který uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

Na tomto místě z pohledu navrhovatele D.

Š. nutno připomenout, že dle § 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), lze ústavní stížností napadnout pravomocné rozhodnutí soudu, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, jimiž byly porušeny základní práva a svobody navrhovatele, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl.

10 Ústavy ČR, pouze ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Tím je již citované rozhodnutí Městského soudu v Praze, které bylo navrhovateli doručeno dne 12.

2000 (jeho obhájci o den dříve).

Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí byl však podán až dne 12.

2000, tedy po lhůtě stanovené v § 72 odst.

2 zákona o ústavním soudu.

Vzhledem k uvedené skutečnosti tak Ústavnímu nezbylo než návrh podaný D.

Š. podle § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu takto odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podaní cit. zákonem .

Návrh podaný R.

H., (který byl podán včas) je potom návrhem zjevně neopodstatněným.

K tomuto závěru dospěl Ústavní soud po zvážení všech skutečností plynoucích ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.

16 T 50/96 i z argumentace uplatněné navrhovatelem.

Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě i s namítanými články Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Záležitostí navrhovatele se zabývaly nezávislé a nestranné soudy a jejich rozhodnutí nelze, stejně jako jejich postup, označit za protiústavní.

Napadená rozhodnutí byla vybudována na přesvědčivě provedených důkazech, jejichž význam a obsah také soudy náležitě vysvětlily a právním závěrům z nich vyvozených nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.

Při odůvodnění svého rozhodnutí potom respektovaly základní zásady vymezené v příslušném procesním předpisu (zák. č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů).

Stejně tak uložený trest v naznačených souvislostech nelze označit za extrémně nepřiměřený, a to ani s ohledem na ust. § 75, § 76 tr. zák. a není tak založena ingerence Ústavního soudu z již uváděných hledisek ústavně právních.

Stran délky samotného trestního řízení potom nezbývá než konstatovat, že to již proběhlo a v jeho průběhu námitku v tomto směru navrhovatel nevznesl, přičemž tvrzení, že trestní řízení navrhovatele procházelo i v době jeho dospívání, nemá zásadního významu i přesto, že Ústavní soud je přesvědčen, že trestní řízení v uvedené věci navrhovatele mohlo proběhnout rychleji.

S poukazem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo než návrh R.

H. dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2000 JUDr.

Pavel Holländer předseda senátu