Detail rozhodnutí

III.ÚS 133/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.133.2000
Datum: 11. 2. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 133/2000 ze dne 2. 11. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Pavla Holländera a soudců JUDr.

Vladimíra Jurky a JUDr.

Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů H.

N. a M.

N., zastoupených JUDr.

K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, čj.

58 Co 611/99, 58 Co 612/99-35, ze dne 30.

11.

1999, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatelé podali dne 1.

2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 2.

2000.

Návrh směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze, čj.

58 Co 611/99, 58 Co 612/99-35 ze dne 30.

11.

1999, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, čj.

4 C 11/98-16, ze dne 15.

12.

1998, ve znění doplňujícího usnesení, čj.

4 C 11/98-27, ze dne 9.

1999.

Napadeným rozhodnutím bylo podle názorů navrhovatelů porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

4 C 11/98, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé podali návrh na obnovu řízení ve věci, která byla u uvedeného soudu projednávána pod sp. zn.

4 C 210/94.

V této původní věci měli navrhovatelé postavení žalovaných a rozsudky vydanými v této věci (4 C 210/94-46, ze dne 26.

1996 a 19 Co 94/97-62, ze dne 26.

1997) jim byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni ve výroku specifikovanou částku s příslušenstvím.

V řízení, které je předmětem návrhu u Ústavního soudu pak navrhovatelé žádali obnovu řízení s odůvodněním, že se objevily nové skutečnosti, které nemohly být v původním řízení provedeny.

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením, čj.

4 C 11/98-16, ze dne 15.

12.

1998, ve znění doplňujícího usnesení, čj.

4 C 11/98-27, ze dne 9.

1999, podaný návrh zamítl.

Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že soud I. stupně nepřistoupil na argumentaci navrhovatelů, že důkazy, které uvedli v návrhu a nebyly provedeny v původním řízení, jsou důkazy, které nemohly být v původním řízení provedeny a že je proto dán důvod k povolení obnovy řízení.

Soud I. stupně učinil uvedený závěr na základě původního spisu, sp. zn.

4 C 210/94, ve vztahu k navrhovanému důkazu stavem účtu původní žalobkyně a dále uvedl, že okolnost, že navrhovatelé opomenuli zmínit údajnou půjčku, posoudil také tak, že toto tvrzení mohli navrhovatelé použít v původním řízení včetně důkazů.

Soud I. stupně proto neshledal důvody pro obnovu řízení podle § 228 odst.

1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a návrh zamítl.

K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který na základě spisového materiálu i důvodů uvedených v odvolání dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

V odůvodnění pak uvedl, že žalovaní již v průběhu původního řízení navrhovali vyžádání zprávy od České spořitelny, avšak z původního spisu je zřejmé, že tento důkaz nebyl proveden nikoliv proto, že tomu bránila objektivní překážka, nýbrž proto, že tento důkaz nemohl zvrátit spolehlivé zjištění soudu o výši kupní ceny a způsobu jejího zaplacení zakotvených ve smlouvě.

Dále pak odvolací soud konstatoval, že existenci půjčky navrhovatelé v původním řízení nezmínili, objektivní okolnosti jim v tom však nebránily.

Okolnost, že ji opomenuli uvést nebo že si ji neuvědomili, lze přičíst jen jejich subjektivní kalkulaci, nehledě na problematickou způsobilost důkazu o půjčce zvrátit závěry soudů.

Odvolací soud na základě tohoto stavu pak uzavřel, že navrhovatelé neuvedli žádné relevantní důvody, pro které by mohla být obnova řízení v původní věci povolena, a proto usnesením, čj.

58 Co 611/99, 58 Co 612/99-35, ze dne 30.

11.

1999, potvrdil usnesení soudu I. stupně.

Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podali navrhovatelé návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Ve svém návrhu znovu zopakovali skutkové okolnosti, které byly předmětem řízení o povolení obnovy řízení, event. původního řízení ve věci samé před obecnými soudy.

Ve vztahu k návrhu k Ústavnímu soudu pak uvedli, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl.

36 Listiny vzhledem k porušení objektivity a nestrannosti soudu.

Soudy měly při výkonu spravedlnosti postupovat zákonem stanoveným postupem, měly vycházet z § 125 o.s.ř. a provést všechny důkazy, jimiž bylo možné zjistit stav věci.

Nešlo jen o listinný důkaz, ale i o svědeckou výpověď až po nesprávné hodnocení důkazů.

Jednáním soudů, především odvolacího soudu došlo k poškození navrhovatelů v občanskoprávním řízení, k porušení jejich základních práv na soudní ochranu.

Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření také Městský soud v Praze jako účastník řízení.

Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že návrh nepovažuje za důvodný, protože navrhovatelé nebyli nijak kráceni na svých právech účastníků řízení.

V řízení o povolení obnovy řízení byli zastoupeni advokátem, soud I. stupně vydal rozhodnutí po jednání, k němuž byli navrhovatelé i jejich zástupce řádně předvoláni, a odvolací soud rozhodoval bez jednání v souladu s ust. § 214 odst.

2 písm. c) o.s.ř.

Oba soudy se splněním podmínek pro povolení obnovy řízení vymezených v ust. § 228 odst.

1 o.s.ř. z hlediska tvrzení navrhovatelů náležitě zabývaly a svůj právní názor v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily.

Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím konstatoval, že není současní obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv chráněných Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem návrhu je v podstatě nesouhlas navrhovatelů s hodnocením navrhovaných důkazů obecnými soudy ve vztahu k povolení obnovy řízení.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, pro jejíž použití jsou v o.s.ř. přesně vymezeny důvody, jejichž existenci obecné soudy posuzují a rozhodují o připuštění tohoto opravného prostředku.

Posouzení skutečností pro povolení obnovy řízení patří plně do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud ve smyslu ustálené judikatury by mohl do tohoto jejich rozhodování zasáhnout jen tehdy, pokud by zde byl zřejmý a závažný rozpor mezi tvrzeními účastníků a závěry vyvozenými obecnými soudy.

Ústavní soud však po přezkoumání řízení o povolení obnovy řízení dospěl zcela jednoznačně k závěru, že obecné soudy se věnovaly posouzení důvodů pro povolení obnovy řízení velmi podrobně a pečlivě, závěry, které byly podkladem pro rozhodnutí, také v odůvodnění podrobně rozebraly právě z hlediska existence či neexistence důvodů pro povolení obnovy řízení.

Z tohoto pohledu pak Ústavní soud konstatoval, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu podle čl.

36 Listiny.

Na okraj věci pak Ústavní soud připomíná, že v rámci podané ústavní stížnosti se nemohl zabývat přezkoumáním rozhodnutí a řízení v původní věci, v níž byl podáván návrh na obnovu řízení, i když navrhovatelé v podaném návrhu v tomto směru argumentovali, protože návrhem bylo napadnuto rozhodnutí ve věci povolení obnovy řízení.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům pak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2000 JUDr.

Pavel Holländer předseda senátu