Detail rozhodnutí

II.ÚS 455/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.455.2000
Datum: 10. 11. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 455/2000 ze dne 11. 10. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti H.

E., zastoupené opatrovníkem obcí H., právně zastoupené JUDr.

H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25.

10.

1999, č. j.

P 220/90-285, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.

2000, č. j.

11 Co 291/2000-299, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31.

2000 domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25.

10.

1999, č. j.

P 220/90-285, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.

2000, č. j.

11 Co 291/2000-299, ve věci úpravy styku s její nezletilou dcerou V.

Podle přesvědčení stěžovatelky jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, porušily její právo, zakotvené v čl.

1 a čl.

4 odst.

3, 4, čl.

5, čl.

10 odst.

1, 2, čl.

32 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod, čl.

4 a čl.

90 Ústavy ČR.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice řízení.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6.

2000 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

Stěžovatelka si nesprávně vyložila obsah odůvodnění rozsudku, v němž krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že ztráta způsobilosti k právním úkonům vede i ke ztrátě věcné legitimace k úpravě styku.

Odůvodnění ústavní stížnosti tak podle Krajského soudu v Ostravě vychází z nesprávných údajů o obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.

2000, č. j.

11 Co 291/2000-299, a zcela pomíjí i právní argumentaci v něm uvedenou.

Okresní soud v Opavě se k ústavní stížnosti ve stanoveném termínu nevyjádřil.

Vedlejší účastnice řízení D.

K. doručila Ústavnímu soudu dne 30.

2000 neformální vyjádření, přičemž nesplnila podmínku danou jí ustanovením § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyla obligatorně právně zastoupena advokátem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě a vykonanými skutkovými zjištěními.

Za těchto okolností je proto rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou dcerou věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení zákona o rodině a občanského soudního řádu.

Ve smyslu Sdělení č.

104/1991 Sb. o Úmluvě o právech dítěte, které bylo uveřejněno v č.

22/1991 Sbírky zákonů na straně 0502, byl to právě zájem dítěte, jako přední hledisko jeho prospěchu, který vedl obecné soudy k jejich závěru.

Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11.

10.

2000 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu