Detail rozhodnutí

II.ÚS 293/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.293.2000
Datum: 23. 8. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 293/2000 ze dne 23. 8. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Jiřího Malenovského a JUDr.

Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatele F.

B., zastoupeného JUDr.

Ch., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.

2000, sp. zn.

3 To 12/2000, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.

2000, sp. zn.

39 T 4/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavnímu soudu byla dne 12.

2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.

2000, sp. zn.

3 To 12/2000, kterým byla zamítnuta podle § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti rovněž napadenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.

2000, sp. zn.

39 T 4/97, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli do trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nezapočítává vazba v trvání od 8.

1992 do 8.

1993.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dobu od 8.

1992 do 8.

1993 strávil ve vazbě, když bylo v té době pro němu vedeno trestní řízení v trestní věci vedené Policií ČR - Městským úřadem vyšetřování Brno, pod sp. zn.

ČVS: MVV-2069/50-92.

Trestní stíhání v této věci bylo proti stěžovateli pak zastaveno usnesením vyšetřovatele ze dne 11.

1997, sp. zn.

ČVS: MVV-2069/50-92, podle § 172 odst.

2 písm. a) trestního řádu z důvodu, že trestní stíhání, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu k trestu, který měl stěžovatele podle očekávání postihnout.

Z tohoto usnesení o zastavení trestního stíhání je zřejmé, že trestní stíhání bylo v této věci zastaveno právě v souvislosti se zjištěním, že se měl dopustit dalšího trestného činu podle § 222 odst.

1 a 3 trestního zákona, pro který byl stěžovatel následně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17.

1997, pod č. j.

39 T 4/97-269, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.

11.

1997, sp. zn.

3 To 156/97, k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků.

Stěžovatel proto požádal ve smyslu § 38 trestního zákona o započtení vazby, ve které se nacházel v době od 8.

1992 do 8.

1993, do trestu mu uloženému shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.

11.

1997, sp. zn.

3 To 156/97 Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavní právo na osobní svobodu garantovanou v čl.

8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny a v nezákonném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel i porušení podmínek plynoucích z čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR.

Stěžovatel současně odkázal na publikovaný judikát - rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.

10.

1997, sp. zn.

2 Tzn 84/97, uveřejněný pod č.

21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.

4, ročník 1998.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17.

2000 odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 8.

2000, sp. zn.

3 To 12/2000, a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

K porušení namítaných práv stěžovatele rozhodnutím tohoto soudu nedošlo.

Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované pod č.

21/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podotýká, že toto rozhodnutí má na mysli jinou procesní situaci, kde na rozdíl od nyní posuzovaného případu, došlo k odsouzení, tedy uznání pachatele na vinu, byť bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13.

2000 uvedl, že úhrnný a souhrnný trest jsou dva z řady případů postihu mnohosti trestné činnosti téhož pachatele.

Jde o trestání souběhu, tzv. případů, kdy pachatel spáchá více trestných činů předtím, než je za spáchání kteréhokoliv z těchto trestných činů vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně.

Úhrnný trest přichází v úvahu v případě souběhu jednočinného i vícečinného a nezáleží ani na tom, zda jde o souběh stejnorodý či nestejnorodý.

Ukládá se pouze za podmínky, že o všech spáchaných činech téhož pachatele se rozhoduje ve společném řízení a rozsudku.

Souhrnný trest je možný pouze v případě více činného souběhu.

Vícečinný souběh je z časového hlediska dán tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin téhož pachatele, a to v takovém rozsudku, který byl jak první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen, a který již nabyl právní moci, a k němuž lze dosud přihlížet.

Stěžovatel se nacházel, ve věci vedené Policií ČR - Městským úřadem vyšetřování Brno, pod sp. zn.

ČVS: MVV-2069/50-92, ve vazbě od 8.

1992 a bylo mu tudíž kladeno za vinu spáchání trestných činů před tímto datem.

Poté byl pravomocně odsouzen za jinou trestnou činnost rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27.

1996, sp. zn.

8 T 32/96, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12.

1996, sp. zn.

8 T 253/95, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5.

10.

1994, sp. zn.

6 T 26/94, a rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4.

1996, sp. zn.

4 T 44/95.

Dne 15.

1996 se stěžovatel dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným v této věci rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17.

1997, pod č. j.

39 T 4/97-269, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.

11.

1997, sp. zn.

3 To 156/97, takže mezi trestným činem, kterým byl uznán vinným, nemohlo jít o více činný souběh, nepřicházelo do úvahy ukládání úhrnného, ani souhrnného trestu a nešlo proto o řízení ve smyslu ustanovení § 38 odst.

1 trestního zákona.

Závěrem svého vyjádření Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění usnesení soudů obou stupňů a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro její nedůvodnost.

Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl.

10 Ústavy ČR.

Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl.

91 odst.

1 Ústavy ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Závěry obecných soudů plně respektují ustanovení § 38 trestního zákona a z námitek stěžovatele nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavně právní roviny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl.

8 odst.

2 věty první Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dále porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny a porušení podmínek plynoucích z čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR.

Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a uzavírá, že řízení před obecnými soudy proběhlo zcela v intencích zákona, řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek.

Ústavní soud nezjistil porušení ústavně právních principů z titulu námitek uplatněných stěžovatelem a další šetření ve věci mu proto nepřísluší.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu V Brně dne 23.

2000