Detail rozhodnutí

II.ÚS 190/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.190.99
Datum: 28. 3. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 190/99 ze dne 28. 3. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J.

Š., zastoupeného advokátem JUDr.

L., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj.

10 To 504/98-82, ze dne 17.

1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24.

1998, čj.

2 T 200/98-70, takto: Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í: V odůvodnění stížnosti navrhovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byl odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.

1 písm. a) tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst.

1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč s event. trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Dle jeho názoru soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručená práva chráněná čl.

90 a 95 Ústavy, čl.

36 Listiny základních práv a svobod, čl.

6 Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod a ustanovení § 2 odst.

1, 2, 5 věty druhé a odst.

6 tr. řádu.

Navrhovatel uvedl, že orgány činné v trestním řízení dostatečně nezjišťovaly, zda ke zranění poškozeného nemohlo dojít v jiném časovém období, jinde a v důsledku jiného skutkového děje než poškozený uvedl.

Nesouhlasí rovněž se zpochybněním věrohodnosti svědka M.

Ze skutečností, že orgány činné v trestním řízení neučinily jediný krok k vyloučení toho, zda se úraz nestal před údajným incidentem na strážnici Městské policie v České Třebové, vyvozuje porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.

Navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn.

2 T 200/98, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstata ústavní stížnosti tkví v opakování námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy (srov. protokol o hlavním líčení č.l.

67-68, odvolání č.l.

76 spisu), které se s nimi již vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

Jak Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným ani vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst.

6 tr. řádu).

Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst.

6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit tato hodnocení důkazů obecnými soudy, a to právě proto, že by zasahoval do již zmíněného principu nezávislosti soudu.

Obsah spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn.

2 T 200/98, však nenasvědčuje, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Okresní soud provedl při hlavním líčení obsáhlé dokazování důkladným výslechem svědků, lékařskou zprávou, výpovědí lékařky a znaleckým posudkem, kde byl srozumitelně popsán charakter zranění poškozeného, jehož bolestivost vede k nutnosti vyhledat bezprostředně lékařkou pomoc.

Rovněž dostatečně zmapoval časovou posloupnost, ve které došlo k odchodu poškozeného ze zaměstnání, jeho zranění a vyhledání lékařské pomoci a jež prokazuje tvrzení poškozeného o jeho zranění.

Ostatně žalovaný, který byl v řízení řádně zastoupen advokátem, pro své spekulativní tvrzení o tom, že poškozený utrpěl zranění již před příchodem na policejní služebnu, žádné důkazy nenavrhl.

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že charakter zranění, zejména jeho bolestivost a nemožnost provádět běžné pohyby by musely být patrné obžalovanému i jeho spolupracovníkovi - svědkovi M.

H. při jednání s poškozeným, což ani jeden z nich netvrdil.

Obecný soud se dostatečně vypořádal i s námitkou porušení zásady in dubio pro reo, přičemž konstatoval, že uplatnění této zásady je namístě pouze tam, jsou-li dány tzv. rozumné pochybnosti, čemuž však výsledky dokazování nenasvědčují.

Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti, přičemž tato okolnost je natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání v nepřítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení není odvolání přípustné.

JUDr.

Vojtěch Cepl V Brně dne 28.

2000 předseda senátu