Detail rozhodnutí

I.ÚS 609/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.609.99
Datum: 20. 1. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 609/99 ze dne 20. 1. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Klokočky a soudců JUDr.

Vojena Güttlera a JUDr.

Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti P.

V., zastoupeného advokátem JUDr.

O., proti usnesení vyšetřovatele Úřadu vyšetřování pro ČR v Praze ze dne 31.

1999, ČVS: ÚVV-32/20-216-98, a proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 12.

11.

1999, sp. zn.

Kzv 88/97, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Vyšetřovatel Úřadu vyšetřování pro ČR v Praze v záhlaví označeným usnesením spojil trestní věc obviněných L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS ÚVV-32/20-216-98, s trestní věcí obviněných ing.

K., L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-857/99, s trestní věcí obviněných V.

M., L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-260/98, s trestní věcí obviněných M.

Č., L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-511/99, s trestní věcí obviněných V.

S., J.

S., L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-273/10-99, s trestní věcí obviněných O.

O., L.

K., L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-457/203-99, s trestní věcí obviněných J.

H., L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-363/203-98, s trestní věcí obviněných P.

V. (stěžovatele), L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-460/203-99, s trestní věcí obviněných Z.

T., L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-459/203-99 a s trestní věcí obviněných J.

M., L.

H. a E.

L., vedenou pod ČVS: OVV-458/203-99, s tím, že nadále budou všechny trestní věci vedeny pod ČVS: ÚVV-32/20-216-97 (poznámka: ve všech případech se jednalo o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst.

1 a 2 trestního zákona, spáchaný ve formě spolupachatelství).

Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že vyšetřovatel shledal existenci důvodů společného řízení podle § 20 odst.

1 trestního řádu a odkázal i na ust. § 23 odst.

3 tr. řádu v analogii s § 20 odst.

1 tr. řádu.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích zamítl stěžovatelovu stížnost proti citovanému usnesení vyšetřovatele Policie ČR jako nedůvodnou.

V odůvodnění tohoto usnesení především poukázal na to, že při trestním řízení proti stěžovateli vyšlo najevo, že pro stejnou trestnou činnost je stíhána rovněž L.

H., a že tedy existovaly důvody pro spojení obou věcí.

Krajský státní zástupce po přezkoumání věci (na základě výpovědi zaměstnance finančního úřadu, listinných důkazů a výsledků vyšetřování v dalších, již spojených věcech) dospěl k závěru, že mezi oběma věcmi je subjektivní (v osobě) i objektivní (ve věci) souvislost a že proto předpoklady ke spojení věcí ve smyslu ustanovení § 23 odst.

3 a § 20 odst.

1 trestního řádu v daném případě byly dány.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadenými usneseními byl porušen čl.

2 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje zejména v tom, že ke spojení věcí může podle ustanovení § 20 a § 23 odst.

3 trestního řádu dojít toliko v řízení před soudem a nikoliv v přípravném řízení, neboť toto ustanovení spadá pod oddíl, nadepsaný "Pravomoc a příslušnost soudů" a ke spojení věcí by proto mohlo dojít až poté, co by byly u Krajského soudu v Českých Budějovicích podány příslušné obžaloby.

Stěžovatel sice uznává, že - podle odborné literatury - ustanovení § 20 trestního řádu připouští jeho použití i v přípravném řízení, "ovšem toto společné řízení, jak je v cit. ustanovení uvedeno, je možné jen ohledně všech trestných činů téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí." V daném případě prý stěžovatelova údajná trestná činnost s případnými trestnými činy jiných osob nemůže souviset.

Stěžovatel konečně namítl, že v trestním právu je použití analogie vyloučeno.

Proto stěžovatel navrhuje, aby byla napadená usnesení zrušena.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Proto mu - z důvodu naplňování zásady minimalizace zásahů do pravomocí jiných orgánů - přísluší přehodnocovat a případně rušit rozhodnutí orgánů veřejné moci toliko v těch případech, kdy shledá jejich protiústavnost.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. přiměřeně nález sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.

3, C.

Beck, 1995, str.

257).

V souzené věci Ústavní soud shledal, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že vyšetřovateli a poté ani státnímu zástupci nepřísluší rozhodovat o spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí.

Opírá se přitom o dikci ustanovení § 23 odst.

3 trestního řádu ("...může soud spojit...") a také o skutečnost, že ustanovení § 20 a § 23 trestního řádu systematicky spadají do oddílu prvního hlavy druhé trestního řádu, nadepsaného "Pravomoc a příslušnost soudů".

K tomu Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení § 20 odst.

1 trestního řádu "o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, koná se společné řízení." Zákon tedy v této souvislosti výslovně používá pojmu "obviněný"; zároveň platí, že řízení před soudem je zahajováno až podáním obžaloby, resp. teprve podáním obžaloby přechází věc na soud (srov. § 180 a násl. trestního řádu).

Stěžovatel se tedy dopouští omylu, jestliže tvrdí, že ke spojení věci může dojít jen v řízení před soudem a nikoliv již v přípravném řízení trestním, neboť v takovém případě by zákon musel používat pojem "obžalovaný" a nikoliv pojem "obviněný", jak je tomu v citovaném ustanovení.

Přitom je zřejmé, že všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování a o provádění vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení trestním zásadně činí sám vyšetřovatel - kromě případů, kdy je podle zákona třeba souhlasu státního zástupce (§ 164 odst.

5 trestního řádu).

Trestní řád však nestanoví, že v případě spojení věci rozhoduje namísto vyšetřovatele státní zástupce.

Kromě gramatické dikce ustanovení § 20 odst.

1 trestního řádu pro možnost společného řízení již v přípravném řízení trestním přesvědčivě hovoří i samotný smysl tohoto institutu, který spočívá v tom, aby celé trestní řízení (tzn. nejen řízení před soudem) probíhalo ekonomicky a účelně a aby - v konečné fázi - mohl soud lépe zhodnotit míru zavinění jednotlivých obviněných a lépe odstupňovat tresty v závislosti na konkrétním případu.

Jestliže stěžovatel poukazuje na ustanovení § 23 odst.

3 trestního řádu, je nutno mít na zřeteli, že se toto ustanovení vztahuje na rozhodování soudu o spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí, "v nichž byly podány samostatné obžaloby".

Je tedy zřejmé, že byť se toto ustanovení skutečně týká až řízení před soudem, nemůže nic změnit na obecnějším ustanovení § 20 odst.

1 trestního řádu, které společné projednání umožňuje (jak je uvedeno výše) i v přípravném řízení trestním.

Vzhledem k tomu není relevantní ani systematické začlenění tohoto ustanovení pod oddíl "Pravomoc a příslušnost soudů". (Tento právní závěr ostatně připouští - byť v omezené míře - na str.

6 ústavní stížnosti i sám stěžovatel, byť se tím dostává poněkud do rozporu s vlastní předchozí argumentací.) Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že vyšetřovatel má právo rozhodovat v přípravném řízení trestním podle stávající právní úpravy.

Pokud se tedy napadené usnesení vyšetřovatele dovolává analogie (podle § 23 odst.

3 tr. řádu v analogii s § 20 odst.

1 tr. řádu), činí tak nadbytečně, neboť o analogii použití zákona v tomto případě nešlo.

V tomto směru je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

K tvrzenému porušení čl.

36 odst.

1 Listiny je - pro úplnost - nutno uvést, že i v souzené věci je myslitelné vyloučení věci ve smyslu ustanovení § 23 odst.

1 trestního řádu a že stěžovatel má právo v tomto směru podat příslušný návrh.

Stěžovatel dále namítá, že jeho trestná činnost nemůže souviset s případnými trestnými činy jiných osob a že prý společné řízení je možné jen ohledně všech trestných činů téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí.

V tomto směru však Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - s ohledem na své výše uvedené ústavní vymezení - mu nepřísluší přehodnocovat dokazování orgánů veřejné moci, jestliže mezi ním a vyvozenými právními závěry neshledá extrémní rozpor.

V souzené věci se však o takový případ zjevně nejedná a jestliže orgány činné v trestním řízení dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že mezi předmětnými trestními věcmi je subjektivní (v osobě) i objektivní (ve věci) souvislost - a že proto předpoklady ke spojení věcí byly dány - neshledal Ústavní soud důvod - z ústavně právního hlediska - tento právní závěr zpochybňovat.

V této části tedy ústavní stížnost ve své podstatě směřuje pouze do oblasti přehodnocování dokazování orgánů činných v trestním řízení, což Ústavnímu soudu v tomto případě nepřísluší.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2000 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda senátu