Detail rozhodnutí

I.ÚS 383/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.383.2000
Datum: 29. 11. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 383/2000 ze dne 29. 11. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 1 To 418/2000,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 26.

2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo ke stížnosti okresního státního zástupce zrušeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1.

2000, sp. zn.

PP 202/99, kterým byl odsouzený (nyní stěžovatel) podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a stanovena mu zkušební doba v trvání sedmi roků.

Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byl porušen § 61 odst.

1 tr. zákona, když splnil všechny podmínky jeho ustanovení dané pro podmíněné propuštění.

Rovněž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu), v čl.

90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům), v čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR (soudce je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podle čl.

83 Ústavy ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ochrana ústavnosti.

Ústavní soud se seznámil s oběma usneseními obecných soudů, které rozhodovaly o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v čl.

90 a 95 Ústavy ČR, v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod nedošlo.

Ustanovení všech shora zmíněných ústavních předpisů chrání právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování v souladu s ustanovením § 61 odst.

1 trestního zákona o podmíněném propuštění, podle kterého může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

Krajský soud však v tomto případě dospěl k závěru v právě opačném smyslu, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k rozsahu trestné činnosti, způsobu provedení, době pokračování, spolu se sklonem odsouzeného k páchání trestné činnosti téhož druhu, aniž si vzal poučení z dřívějšího trestu odnětí svobody a vážil si dobrodiní amnestie prezidenta republiky, nelze učinit závěr o splnění podmínek pro podmíněné propuštění ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.

Ústavní soud konstatoval, že se nezabývá přehodnocováním důvodů, které vedly nebo nevedly k rozhodnutí soudu o tom, zda odsouzeného podmíněně propustí či nepropustí z výkonu trestu odnětí svobody, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu, a taková rozhodnutí jsou plně v jejich kompetenci.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k tomu, že by o stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění nerozhodovaly nezávislé a nestranné soudy, jak má na mysli ustanovení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud v tomto případě krajský soud neshledal, že se od odsouzeného dá očekávat, že v budoucnosti povede řádný život, nešlo o zásah do ústavních práv stěžovatele.

Ústavní soud proto musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2000 JUDr.

Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu