Detail rozhodnutí

I.ÚS 329/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.329.2000
Datum: 10. 10. 2000
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 329/2000 ze dne 10. 10. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele K. S., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 10 To 11/2000,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 31.

2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové shora uvedený, kterým byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. l, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na dobu dvou let a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Stěžovatel je toho názoru, že tímto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ust. čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje tím, že se krajský soud v přezkumném odvolacím řízení buď vůbec nezabýval jím uváděnými důkazy nebo se s nimi řádně nevypořádal.

Zejména se jedná o otázku hranice křižovatky, místo střetu vozidla a motocyklu a jejich konečného postavení, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka a závěry soudního znalce.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje odvolací soud z toho, že ho uznal vinným a odsoudil ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn.

1 T 12/99 zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.

2000, sp. zn.

1 T 12/99 ohledně uvedených námitek se pak podává, že z listinných důkazů i doznání obžalovaného vyplývá, že ke střetu osobního automobilu, řízeného stěžovatelem, s motocyklem jednoznačně došlo na vedlejší silnici, po níž jel poškozený a v jeho jízdní dráze, tedy v levé polovině vozovky ve směru jízdy osobního vozidla.

Prvotní a bezprostřední příčinou kolize obou vozidel byl tedy právě nesprávný způsob jízdy obžalovaného (zde stěžovatele) v době krátce před nehodou.

V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ust. § 2 odst.

5 a 6 a § 125 tr. řádu, podle nichž je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů.

Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu.

Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem.

Ústavní soud byl nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové však nevyplývají.

Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně /čl.

36 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod/, resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům /čl.

90 Ústavy ČR/.

Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí /čl.

82 Ústavy ČR/.

Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a/ zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2000 JUDr.

Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu