Detail rozhodnutí
IV.ÚS 235/99
- Soud
- Ústavní soud
- ECLI
- ECLI:CZ:US:1999:4.US.235.99
- Datum
- 26. 7. 1999
- Stav textu
- plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 235/99 ze dne 26. 7. 1999
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, č.j. 5 A 91/96-31,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11.
5.
1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel mj. domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
3.
1999, č.j.
5 A 91/96-31, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, správního odboru ze dne 24.
6.
1996, č.j.
II/s-OS/1-1294/1245/96/r, kterým byl odmítnut návrh na registraci sdružení s názvem "T.-T.
W.
R.
A." a věc byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení.
Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení § 250f o.s.ř. a zákona č.
116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění zákona č.
157/1989 Sb.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl.
38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a že postupem uvedeného soudu a Ministerstva vnitra byl porušen čl.
20 odst.
1 Listiny, čl.
2 odst.
2 a 3 Listiny.
Poukázal na skutečnost, že napadený rozsudek byl vydán bez jednání, tedy bez účasti členů přípravného výboru, a nebyl veřejně vyhlášen.
Uvedl, že použití analogie legis v oblasti veřejného práva, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, je porušením čl.
2 odst.
3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl.
2 odst.
2 Listiny.
Navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku bylo Vrchnímu soudu v Praze uloženo nepokračovat v porušování uvedených základních lidských práv a rozhodnout v intencích § 8 odst.
4 zák.č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů.
K otázce přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom, že napadený rozsudek není posledním opravným prostředkem ve smyslu § 75 odst.
1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dle jeho názoru je však třeba přihlédnout k důvodům uvedeným v § 43 odst.
2 písm. a) zákona, neboť posouzení, zda rozhodování soudu rozsudkem v řízení bez jednání není v rozporu s čl.
6 odst.
1 Úmluvy je věcí zásadního významu.
Současně poukázal na průtahy v řízení u Vrchního soudu v Praze a civilně správního úseku Ministerstva vnitra.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že opravnému prostředku stěžovatele vyhověl a tudíž nemůže obstát stěžovatelovo tvrzení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ke zrušení napadeného správního rozhodnutí došlo pro jeho nepřezkoumatelnost.
Samotná úvaha soudu o možnosti analogického použití § 8 odst.
1 písm. a) zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, je toliko dílčí obecnou úvahou v rámci výčtu případů, kdy může dojít k odmítnutí registrace, aniž by soud jakkoliv dovozoval, že důvod k postupu právě podle tohoto ustanovení je v dotyčném případě dán.
Soud nepředjímal, a ani tak činit nemohl, výsledky (zjištění) dalšího správního řízení.
Soud nepředjímal, a ani tak činit nemohl, výsledky (zjištění) dalšího správního řízení.
I z těchto důvodů nemůže obstát tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, a to ani s poukazem na vázanost správního orgánu právním názorem soudu.
Dle jeho názoru se ústavní stížnost opírá o spekulaci o více či méně pravděpodobném výsledku dalšího správního řízení.
Vyjádřil názor, že ustanovení § 250f odst.
1 písm. a) o.s.ř. není v rozporu s Úmluvou, ani s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č.
269/1996 Sb..
Zákon č.
116/1985, jehož zrušení stěžovatel navrhuje, nebyl v daném případě aplikován, neboť se jednalo o rozhodnutí správního orgánu o žádosti o registraci dle zákona č.
83/1990 Sb.
Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ministerstvo vnitra, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že lhůtu pro vydání rozhodnutí ve věci registrace uvedeného občanského sdružení prodloužilo podle § 49 odst.
2 správního řádu tak, že ve věci bude rozhodnuto do 30 dnů od doručení rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Dále vyjádřilo nesouhlas s namítaným porušením čl.
2 odst.
3 Ústavy a čl.
2 odst.
2 Listiny a s tvrzením stěžovatele, že řízení o žádostech podaných podle zákona č.
116/1985 Sb., který je platnou součástí právního řádu České republiky, má povahu "tajného procesu", neboť v tomto řízení jsou respektována veškerá práva účastníků vyplývající ze správního řádu, včetně práva nahlížet do spisů podle § 23 odst.
1 správního řádu.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst.
1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť, jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, Vrchní soud v Praze rozhodnutí Ministerstva vnitra, správního odboru ze dne 24.
6.
1996, č.j.
II/s-OS/1-1294 zrušil a věc vrátil odpůrci k dalšímu řízení.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že v daném případě jsou splněny podmínky pro postup dle § 75 odst.
2 písm. a) zákona.
Z povahy věci ani z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Po vydání nového rozhodnutí správním orgánem bude mít stěžovatel dostatek právních prostředků k případné ochraně svého ústavně zaručeného práva svobodně se sdružovat, zakotveného v čl.
20 Listiny.
Pokud jde o namítané průtahy v řízení u Vrchního soudu v Praze a civilně správního úseku Ministerstva vnitra, je skutečností, že zákon připouští výjimku ze zásady, podle níž Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), a z nich jen o těch, jimiž bylo rozhodnuto o posledním opravném prostředku.
Jde o případy, kdy v řízení o opravném prostředku dochází před obecnými soudy ke značným průtahům, a kdy jimi stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodstranitelná újma (§ 75 odst.
2 písm. b) zákona).
2 písm. b) zákona).
Protože však napadeným rozsudkem o opravném prostředku již bylo rozhodnuto, námitka průtahů v řízení je v současné době a stavu věci bezpředmětná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.
1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26.
7.
1999 JUDr.
Pavel Varvařovský soudce zpravodaj