Detail rozhodnutí

IV.ÚS 223/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.223.98
Datum: 23. 2. 1999
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 223/98 ze dne 23. 2. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu IV.ÚS 223/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. M.K. a V.S., obě zastoupené JUDr. A.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 11 Co 686/96-102, ze dne 20. 11. 1997, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

90 Ústavy ČR zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že předmětným rozsudkem byl, vedle připuštění zpětvzetí návrhu na uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí mezi stěžovatelkami a odpůrci, potvrzen ve zbývající části odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě.

Tímto rozsudkem ze dne 30.

1995, čj.

7 C 69/92-48, Okresní soud v Opavě zamítl jak návrh stěžovatelek (v řízení před obecnými soudy navrhovatelek), aby do řízení přistoupili další účastníci, a to jako třetí odpůrce FM ČR a jako čtvrtý odpůrce PF ČR, tak jejich návrh, aby ČR - O.Ú., a obci V., byla uložena povinnost uzavřít podle ustanovení § 5 zákona č.

87/1991 Sb., o 2 IV.

ÚS 223/98 mimosoudních rehabilitacích se stěžovatelkami dohodu o vydání nemovitostí, tj. rodinného domku č.p.

310, se stavební plochou, parc. č.

581, o výměře 263 m2, zahradou parc. č.

582, o výměře 2 408 m2, zapsaných na LV č.

552, katastrálního úřadu pro k. ú.

V., a to ve stavu v jakém se nemovitosti nacházely ke dni 4.

1991, předložit dohodu k zápisu vkladu do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v O., a nemovitosti vydat do třiceti dnů stěžovatelkám.

Zároveň bylo oběma soudy rozhodnuto, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelky k napadenému rozsudku namítají, že stejně jako soud I. stupně i odvolací soud nesprávně považuje datum 29.

12.

1939, kdy byla uzavřena trhová smlouva, kterou rodiče stěžovatelek prodali sporné nemovitosti německým státním příslušníkům, manželům H. a M.C., za datum, ke kterému jejich rodiče pozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem.

Tuto kupní smlouvu je však nutno podle názoru stěžovatelek hodnotit jako smlouvu absolutně neplatnou, jak ji ostatně hodnotilo i usnesení Okresního soudu v Bílovci, pobočka v Klimkovicích, ze dne 21.

1951, sp. zn.

Nc V.

101/50.

Navazujícím usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.

1952, sp. zn.

10 Ok 174/51, však byl ke stížnosti odpůrce proti tomuto rozhodnutí návrh na vydání usnesení, že se trhová smlouva ze dne 29.

12.

1939 prohlašuje za neplatnou, zamítnut, a to z důvodu, že se musí postupně omezovat a vytlačovat kapitalistické prvky ze všech oblastí národního hospodářství.

Předmětné nemovitosti tak přešly na stát rozhodnutím KNV ze dne 17.

1950, sp. zn.

V III 274/50, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci.

Stěžovatelky zdůrazňují, že všechna tato rozhodnutí odporují ustanovení § 2 odst.

1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, byla důsledkem politické perzekuce a postupu, který porušoval obecně uznávaná lidská práva, když jejich rodiče byli v očích totalitního režimu posuzováni jako příslušníci kapitalistů.

Výzvu povinné osobě stěžovatelky doručily v souladu s výše citovaným zákonem dne 17.

1991 ÚNZ, který měl předmětné nemovitosti v té době v držbě.

Původní povinná osoba byla v průběhu soudního sporu zrušena a majetek byl dán do prozatímní správy ČR-O.Ú.

Kupní smlouvou ze dne 19.

1996 však byly předmětné nemovitosti v rozporu s § 9 odst.

1 zákona o mimosoudních rehabilitacích prodány Manželům MUDr.

T. a MUDr.

D.R.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn.

7 C 69/92.

Ze soudního spisu ústavní soud zjistil, že rodiče stěžovatelek, manželé MUDr.

A. a L.S., vlastnili předmětné nemovitosti do 29.

12.

1939, kdy je po připadnutí obce V., na základě trhové smlouvy uzavřené před notářem dne 29.

12.

1939, prodali německým státním příslušníkům, manželům H. a M.C., za dohodnutou kupní cenu a odstěhovali se do O.

Po osvobození podali rodiče stěžovatelek návrh na prohlášení kupní smlouvy z doby okupace za neplatnou.

Okresní soud v Bílovci, pobočka v Klimkovicích, nejprve svým usnesením ze dne 21.

1951, sp. zn.

Nc V.

101/50, prohlásil tuto kupní smlouvu za neplatnou, Krajský soud v Ostravě však ke stížnosti odpůrce svým usnesením ze dne 28.

1952, sp. zn.

10 Ok 174/51, toto usnesení zrušil a návrh rodičů stěžovatelek zamítl.

Po přijetí zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se proto stěžovatelky obrátily na obecný soud s návrhem, aby rozhodnutím soudu bylo odpůrcům uloženo uzavřít se stěžovatelkami dohodu o vydání předmětných nemovitostí, přičemž svůj nárok opřely o ustanovení § 6 odst.

1 písm. g), j), k), odst.

2 a § 2 odst.

1 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb.

Po provedeném dokazování dospěl soud I.

3 IV.

ÚS 223/98 stupně k závěru, že návrhu nelze vyhovět především z důvodu, že stěžovatelky nejsou aktivně legitimovány k podání návrhu jako oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst.

2 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť jejich rodiče, manželé S., pozbyli práva vlastnického k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1939, kdy nemovitosti byly takto převedeny na jiné občany.

V daném případě tedy nedošlo k převodu věci do vlastnictví státu, nýbrž do vlastnictví občanů, a to navíc mimo rozhodné období.

Není proto možno rodiče stěžovatelek pokládat za oprávněné osoby, jak má na mysli ustanovení § 3 odst.

1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a tudíž ani navrhovatelky za jejich právní nástupce podle § 3 odst.

2 výše uvedeného zákona.

Soudní rozhodnutí z roku 1951 a 1952 považoval pak okresní soud v dané věci za irelevantní.

Krajský soud v Ostravě se pak ve svém rozhodnutí o odvolání stěžovatelek proti uvedenému rozhodnutí, po zhodnocení provedeného dokazování, zcela ztotožnil s právním názorem okresního soudu, že v daném případě nedošlo v rozhodném období k přechodu nemovitosti z právních předchůdců navrhovatelek na stát.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelky ve svém návrhu opakují argumenty, které již uvedly v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Meritum jejich námitek se vztahuje k hodnocení uzavřené kupní smlouvy, kterou rodiče stěžovatelek v roce 1939 prodali předmětné nemovitosti manželům C.

Stěžovatelky vyslovují názor, že je nutno tuto smlouvu hodnotit jako absolutně neplatnou a že sporné nemovitosti přešly na stát rozhodnutím KNV ze dne 17.

1950 o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci.

Soud II. stupně se s těmito námitkami stěžovatelek uvedených v odvolaní a opakovaných v ústavní stížnosti zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a dospěl k názoru, že v daném případě právní předchůdci stěžovatelek pozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v roce 1939, tedy mimo rozhodné období vymezené v § 1 odst.

1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to převodem vlastnictví na fyzické osoby, kdy teprve z těchto osob přešly nemovitosti na stát.

Závěry, které v dané věci zaujaly obecné soudy, nelze hodnotit jako protiústavní.

Skutkové okolnosti, tak jak byly obecnými soudy zjištěny, by sice mohly být z hlediska dnešních restitučních předpisů významné, to však jen tehdy, kdyby k nim přistoupila další okolnost, totiž, že k uzavření smlouvy v roce 1939 došlo z důvodu rasové perzekuce (§ 3 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tak tomu však v daném případě není, alespoň z obsahu spisu, ani z výpovědi stěžovatelek, nevyplývá, že by k uzavření smlouvy došlo z uvedených důvodů.

Skutečnost, že obecný soud v provedeném řízení zamítl návrh stěžovatelek a vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelky nemohou identifikovat, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti odůvodněné v daném případě dotčením práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR.

Opakováním námitek uplatněných v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně v ústavní stížnosti navíc stěžovatelky staví ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Ústavní soud nemohl rovněž přisvědčit námitce stěžovatelek, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek zaručené jim v čl.

11 Listiny, neboť uvedeným článkem je chráněno vlastnické právo již právně konstituované, a tedy již existující, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.

Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

4 IV.

ÚS 223/98 Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. února 1999 JUDr.

Eva Zarembová předseda senátu