Detail rozhodnutí

IV.ÚS 202/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.202.98
Datum: 25. 11. 1999
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 202/98 ze dne 25. 11. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 202/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.

Evy Zarembové a soudců JUDr.

Pavla Varvařovského a JUDr.

Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti R.L., zastoupeného Mgr.

A.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.

1998, sp. zn.

4 To 120/98, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na čl.

36 odst.

1, čl.

37, čl.

8, čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7.

1998, čj.

2 T 200/97.

Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst.

1 písm. b), e), odst.

3 písm. b) trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst.

1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, se zařazením do věznice s ostrahou.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě namítá, že v průběhu celého trestního řízení poukazoval na to, že odborné vyjádření Policie České republiky, čj.

PJM-30149/1-KP-2-97, z oboru pachové identifikace, nelze považovat za přípustný důkaz, zpochybňuje věrohodnost odborného vyjádření a poukazuje na nepřezkoumatelnost a neověřitelnost použití metody pachové identifikace.

Je přesvědčen, že v jeho věci došlo k extrémnímu vybočení z pravidel dokazování, které ve svých důsledcích znamená porušení základního práva na spravedlivý proces upravený zejména v čl.

36 odst.

1 Listiny a v čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Toto vybočení stěžovatel spatřuje zejména ve způsobu provedení a vyhodnocení "důkazů" z oboru pachové identifikace, které významným a rozhodujícím způsobem ovlivnilo výsledek soudního řízení.

Porušení práva na spravedlivý proces, jakožto i základního práva uvedeného v čl.

37 odst.

2 Listiny, spatřuje i v provedení tohoto důkazu bez jeho náležitého poučení a bez přítomnosti obhájce, k čemuž došlo přesto, že v souladu s ust. § 165 odst.

2 trestního řádu písemně žádal, aby byl vyrozuměn o všech vyšetřovacích úkonech.

V důsledku porušení práva na spravedlivý proces orgány činnými v trestním řízení došlo pak i k porušení čl.

8 Listiny, zakotvující právo na osobní svobodu.

Konečně stěžovatel namítá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje i porušení čl.

2 odst.

2 Listiny, neboť v této věci vyšetřovatel Policie České republiky, podle názoru stěžovatele, překročil své zákonem vymezené pravomoci, a tím značně narušil princip právní jistoty.

Proto navrhuje, aby stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo Ústavním soudem zrušeno.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Krajského zastupitelství v Brně a připojil si spis Městského soudu v Brně, sp. zn.

2 T 200/97.

Krajský soud v Brně v písemném vyjádření odkazuje na závěry učiněné v jeho rozhodnutí, jež vedly k zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně.

Ve vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně se uvádí, že v průběhu trestního řízení nebylo porušeno žádné právo stěžovatele, které je mu zaručováno trestněprávními předpisy a Listinou základních práv a svobod.

Ohledně použitelnosti pozitivně vyhodnocené pachové stopy je zde poukázáno na to, že stopa byla zajištěna v rámci prováděného ohledání místa činu přípustnou kriminalisticko-technickou metodou a odběr vzorku pro porovnání byl obviněnému odebrán v souladu s § 114 odst.

2 trestního řádu.

Krajské státní zastupitelství dále připomíná, že zajištěná a pozitivně vyhodnocená pachová stopa nebyla jediným usvědčujícím důkazem svědčícím o vině obžalovaného, ale byla pouze jedním z důkazů, které po vyhodnocení v souladu s § 2 odst.

6 trestního řádu vytvořily uzavřený důkazní materiál opravňující nade vší pochybnost vinu obžalovaného prokázat.

Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn.

2 T 200/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem krádeže a poškozování cizí věci za to, že v době od 22.00 hodin dne 2.

1997 do 03.00 hodin dne 3.

1997 společně se Z.T. a s dosud nezjištěnými pachateli vnikl násilím do budovy SF o a odtud odcizili věci v hodnotě 839.450,- Kč a poškozením věcí v budově způsobili další škodu ve výši 6.048,- Kč.

Městský soud při svém rozhodování o vině stěžovatele kromě jiných důkazů vycházel také ze závěru zkoušky pachových stop, přitom ze spisového materiálu je patrno, že odborné vyjádření, čj.

PJM - 30149/1-KP-2-97, bylo vypracováno odborem kriminální služby Policie ČR, (metody pachové identifikace) dne 30.

1997 ve smyslu ust. § 105 odst.

1, věta druhá tr. řádu.

Z tohoto odborného vyjádření vyplývá, že ve dnech 29. a 30.

1997 bylo provedeno vzájemné porovnání otisků pachových stop (zajištěných na místě činu) a srovnávací pachové konzervy "R.L.".

Podle vypracovaného protokolu byla zjištěna shoda mezi pachovou stopou (konzervou) zajištěnou u stěžovatele a otiskem pachové stopy na koncovce kabelů v uč. č.

145 Stavební fakulty a na přípravku k rozlamování vložek FAB, který byl zajištěn ve sportovní tašce v budově.

Přílohou bylo grafické znázornění průběhu porovnání jednotlivých stop.

U provádění porovnávání pachových stop ani u odběru srovnávací pachové stopy obhájce stěžovatele přítomen nebyl, přestože dne 20.

1997 žádal o umožnění přítomnosti při všech vyšetřovacích úkonech.

Stěžovatel ani jeho obhájce však při seznámení se s vyšetřovacím spisem žádné návrhy na doplnění vyšetřování nenavrhli.

Krajský soud v Brně, který z podnětu odvolání stěžovatele a dalšího obžalovaného Z.T. věc přezkoumával, odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl, když, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, neshledal v hodnocení důkazů soudem I. stupně žádné rozpory a ztotožnil se i s názorem uvedeného soudu na použití odborného vyjádření z oboru pachové identifikace jako důkazu procesního charakteru, a zároveň poukázal i na to, že šlo pouze o jeden z důkazů, kterými byla i podle názoru tohoto soudu nade vší pochybnost vina obou obžalovaných prokázána.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

K obecné věrohodnosti důkazu pachovou zkouškou se již Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu, sp. zn.

ÚS 394/97 , na jehož závěry v tomto směru lze odkázat.

V daném případě však i když je možno, pokud jde o způsob provádění zpochybňovaného důkazu, považovat výtky stěžovatele za opodstatněné, a to stran nedoloženého poučení stěžovatele a nepřítomnosti obhájce u prováděného porovnání pachových stop, považoval Ústavní soud za rozhodující, že závěry obecných soudů o vině stěžovatele nebyly opřeny toliko o tento důkaz, jehož důkazní hodnotu i způsob provedení stěžovatel zpochybnil.

V tomto směru je možno odkázat na podrobné zdůvodnění rozsudku soudu I. stupně, z něhož je patrno, že vycházel i z řady dalších provedených důkazů, které nasvědčují závěru o vině stěžovatele.

Jde např. o výpověď svědka K., který ve své výpovědi uvedl, že v noci 2.

1997 v době mezi 22. až 23. hodinou zachytil ve své radiostanici, kterou byl vybaven jako zaměstnanec bezpečnostní služby, nějaké signály, mimo jiné tyto relace "1203 musí zajet k zadním vrátkům, aby to nebylo vidět", dále slyšel, že se osoby v radiostanici oslovovaly jmény "R. a Z.", přitom jméno R. znělo častěji a dále, že "vozidlo Škoda 1203 je zaparkováno u telefonní budky".

Svědek pak na signály zachycené na své radiostanici upozornil policii.

Členové pohotovostní motorizované jednotky Policie ČR pak v podstatě shodně potvrdili, že spoluobžalovaný Z.T. byl téže noci nalezen ve vozidle VAZ červené barvy před budovou stavební fakulty a ve voze byla též nalezena radiostanice, jejímž prostřednictvím se měl domlouvat s ostatními pachateli.

Lustrací tohoto vozidla v evidenci motorových vozidel bylo zjištěno, že majitelem vozidla je otec stěžovatele, který ve své výpovědi uvedl, že jeho syn běžně toto vozidlo užívá.

Z úředního záznamu ze dne 3.

1997 plyne, že v blízkosti objektu stavební fakulty na ulici V., bylo hlídkou policie zjištěno a kontrolováno další vozidlo zn.

Škoda 1203 červené barvy, jehož majitelem byl původně svědek Ř., který potvrdil, že toto vozidlo v listopadu 1996 prodal právě stěžovateli, a ve spise je založen i opis kupní smlouvy.

I když pak stěžovatel ohledně tohoto vozidla uváděl, že mu bylo počátkem prosince 1996 odcizeno, na policii, jak sám vypověděl, krádež tohoto vozidla neohlásil.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je také patrno, že soud bral v úvahu i obsah dopisu, který se stěžovatel z vazby pokusil předat mimo cenzuru jiné osobě, a ve svém rozhodnutí také náležitě vysvětlil, z jakých důvodů považoval výpověď svědka B., svědčícího ve prospěch stěžovatele, za ryze účelovou.

Za tohoto stavu Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by řízení jako celek nebylo spravedlivé.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 1999 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu