Detail rozhodnutí

II.ÚS 455/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:2.US.455.99
Datum: 15. 12. 1999
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 455/99 ze dne 15. 12. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.

Miloše Holečka a JUDr.

Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti JUDr.

K., zastoupené JUDr.

E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.

1999, č. j.

26 Cdo 2394/98-125, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Dne 17.

1999 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelky, označené jako stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.

1999, č. j.

26 Cdo 2394/98-125, koncipované jako zpráva o skutkových okolnostech právní věci stěžovatelky, určená zvolenému právnímu zástupci JUDr.

Tato zpráva byla však současně adresována do rukou předsedy Ústavního soudu.

S ohledem na obsah shora uvedeného podání vyzval Ústavní soud stěžovatelku k úpravě a doplnění návrhu ve smyslu písemného poučení, přičemž k odstranění vad návrhu a jeho doplnění jí stanovil 30 denní lhůtu od obdržení písemné výzvy.

Dne 20.

10.

1999 obdržel Ústavní soud žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty z důvodu zajištění nového právního zástupce prostřednictvím České advokátní komory.

Na základě této žádosti byla navrhovatelce prodloužena lhůta do 15.

11.

1999 včetně.

Dne 27.

10.

1999 informovala stěžovatelka Ústavní soud o přidělení advokátky Českou advokátní komorou.

Právní zástupkyně navrhovatelky požádala dne 10.

11.

1999 o další prodloužení lhůty.

Konečný termín k odstranění vad a doplnění návrhu byl stanoven ke dni 30.

11.

1999 s upozorněním, že v případě nedodržení i takto prodloužené lhůty bude návrh podle ustanovení § 43 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Dne 29.

11.

1999 obdržel Ústavní soud doplněné a upravené podání ze kterého se zjišťuje, že stěžovatelka podanou ústavní stížností napadá jednak usnesení Nejvyššího soudu ČR ve znělce usnesení uvedené, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.

1998, č. j.

11 Co 68/98-69.

V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7.

10.

1997, č. j.

12 C 62/97-38, bylo zrušeno právo účastníků řízení společného nájmu družstevního bytu, když výlučným členem družstva a nájemcem bytu byl určen býv. manžel stěžovatelky, spolu s jejich nezletilou dcerou.

Stěžovatelka se proti shora uvedenému rozsudku odvolala, své odvolání však, jak tvrdí, pod ekonomickým tlakem a pohrůžkou fyzického násilí byla nucena vzít zpět.

Zpětvzetí odvolání odvolací soud vyhověl a řízení zastavil.

K námitce stěžovatelky, že předmětný úkon - zpětvzetí odvolání - je podle ustanovení § 37 odst.

1 o. z. neplatný, nepřihlédl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.

1998 podala navrhovatelka z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst.

3 písm. c), písm. d) o. s. ř. dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo shora uvedeným usnesením ze dne 29.

199 zamítnuto.

V postupu obou výše uvedených soudů spatřuje stěžovatelka porušení svého práva zaručeného v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl.

90 Ústavy.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.

1998, č. j.

11 Co 68/98-69, se zamítá.

Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání sice bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou a dovolání je možno chápat ve smyslu dovolacích důvodů podle § 241 odst.

3 písm. c) a písm. d) o. s. ř., podle § 238a odst.

1 písm. f) o. s. ř., jako přípustné.

Po přezkoumání důvodu dovolání však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Z obsahu spisu Městského soudu dovolací soud zjistil, že stěžovatelka doručila tomuto soudu dne 26.

1998 podání, jimž bere zpět podané odvolání, když obsah tohoto podání nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, co jím stěžovatelka mínila vyjádřit.

Odvolání bylo podáno prostřednictvím právního zástupce, který byl k tomuto úkonu oprávněn, jak vyplývá z obsahu plné moci ze dne 22.

1998.

O správnosti zjištění, z nichž odvolací soud vyvodil odpovídající procesní důsledky proto nelze mít žádné pochybnosti.

Dovolací soud zdůraznil, že o. s. ř. výslovně nestanoví, jaké obsahové a formální náležitosti by mělo mít písemné zpětvzetí návrhu k zahájení odvolacího řízení.

Odvolací soud proto přihlédl k ustanovení § 42 odst.

4 o. s. ř. ve vztahu k § 211 o. s. ř., když konstatoval, že z podání stěžovatelky je patrné, kterému soudu bylo určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, přičemž bylo řádně podepsáno a datováno.

Námitky stěžovatelky, podle nichž byla k tomuto zpětvzetí podání přinucena, jsou ve směru k podanému odvolání nepodstatné.

Soud posuzuje procesní úkon vždy jen podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný soulad.

Z tohoto pohledu proto nemělo dodatečné tvrzení stěžovatelky o neplatnosti procesního úkonu na jeho účinky žádný vliv.

Dovolací soud závěrem zdůraznil, že ani prostřednictvím dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst.

3 písm. c), písm. d) o. s. ř. se nepodařilo prokázat nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud proto podané dovolání usnesením zamítl.

Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu ČR porušení procesních předpisů, které by zakládaly nedostatečnou ochranu procesních práv stěžovatelky.

Jestliže tato nyní namítá, že jednáním jak odvolacího, tak i dovolacího soudu jí bylo zabráněno v předkládání důkazů , kterými by dokladovala nesprávnost zrušení jejího užívacího práva k družstevnímu bytu, není tato námitka ve stádiu dovolacího řízení již oprávněná, když stěžovatelka svým vlastním procesním postupem nastalou situaci před obecnými soudy zavinila.

Ústavní soud neshledal důvody, uvedené v ústavní stížnosti, za oprávněné a podanou ústavní stížnost proto podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl předseda senátu ÚS V Brně dne 15. prosince 1999