Detail rozhodnutí

II.ÚS 258/99

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:2.US.258.99
Datum: 25. 10. 1999
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 258/99 ze dne 25. 10. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.

Vladimíra Paula a JUDr.

Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti 1) M.

M., 2) M.

H., zastoupených JUDr.

S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n.

Labem-pobočka v Liberci ze dne 14.

1999, č. j.

29 Co 848/98-31, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelky v podání tvrdí, že jako oprávněné osoby ve smyslu zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o půdě), se domáhaly z titulu znehodnocení obytné budovy č. p.

8 a kůlny v k. ú.

P., okr.

Liberec zaplacení částky 163.042,20 Kč podle ustanovení § 23 zákona o půdě po zemědělském družstvu P. v likvidaci.

Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatelky uvedly, že předmětná hospodářská usedlost s příslušenstvím přešla v rozsahu ideální poloviny do vlastnictví čs. státu na základě trestního rozsudku lidového soudu v Trutnově v r.

1952.

V roce 1970 byla ideální polovina nemovitostí vydána původnímu vlastníku na základě smlouvy o bezplatném převodu a byla registrována Státním notářstvím v Liberci.

Stěžovatelky si nechaly vypracovat znalecký posudek na znehodnocení domu č. p.

8 a kůlny, které údajně vzniklo v době jejich užívání zemědělským družstvem v letech 1952-1970.

Navrhovatelky tvrdí, že ve smyslu zákona o půdě jim měla být obecnými soudy přiznána finanční náhrada za užívání jejich majetku zemědělským družstvem v období let 1952 - 1970.

Jestliže však obecné soudy rozhodly, že navrhovatelky nemají nárok na náhradu za znehodnocení nemovitostí, pak tímto výrokem porušily čl.

11 odst.

2, odst.

4 Listiny základních práv a svobod a postup těchto soudů je nutně v rozporu s obecným zájmem společnosti na nápravě spáchaných křivd.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí n.

Labem ze dne 14.

1999, č. j.

29 Co 848/98-31, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud rozhodl na základě odvolání stěžovatelek proti rozsudku soudu I. stupně tak, že rozsudek ve výroku pod bodem I. potvrdil a pod bodem II. výroku žalobu s žádostí o náhradu za znehodnocení kůlny, postavené na pozemku p. č.

64/2 v k. ú.

P., zamítl.

Odvolací soud dospěl k závěru, že na daný případ nelze aplikovat zákon o půdě z toho důvodu, že ideální polovina nemovitého majetku byla vrácena již v r.

1970 na základě platně registrované smlouvy, uzavřené mezi F.

M. a tehdejším JZD v P. podle ust. § 27 a násl. zákona č.

82/1968 Sb., o soudních rehabilitacích.

Krajský soud zdůraznil, že ve smyslu § 6 odst.

1 zákona o půdě mohou být tímto zákonem dotčeny pouze nemovitosti, které jsou vydávány nebo budou vydány ve smyslu příslušných ustanovení cit. zákona.

Z textu zákonných ustanovení zákona o půdě nelze dovodit, že by se tento zákon rovněž vztahoval na nároky osob, jimž byl nemovitý majetek již vrácen na základě zákona č.

82/1968 Sb.

S ohledem na tuto skutečnost nepovažoval odvolací soud za nutné zabývat se otázkou včasnosti výzvy a dodržení zákonných lhůt k uplatnění nároku tak, jak to provedl soud I. stupně v průběhu řízení.

Ze stejného důvodu odvolací soud zastavil řízení o náhradě za údajné znehodnocení kůlny, postavené na pozemku p. č.

64/2 v k. ú.

P..

Ústavní soud z podaného návrhu zjistil, že stěžovatelky nenapadají skutková zjištění obecných soudů, ale tvrdí, že k údajnému porušení práva na ochranu vlastnictví došlo při výkladu příslušných ustanovení zákona o půdě.

Tento názor není správný.

Obecné soudy jsou povinny ve smyslu čl.

90 Ústavy dodržovat znění příslušných zákonů tak, jak byly vydány.

V daném případě se nejedná o výklad zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť v textu citovaného zákona je výslovně uvedeno na jaký okruh případů a za jakých podmínek se režim zákona o půdě vztahuje.

K právním závěrům obecných soudů v tomto směru nelze ničeho dodat a Ústavní soud se s odůvodněním, obsaženým v napadeném rozsudku krajského soudu zcela ztotožňuje.

S ohledem na tuto skutečnost proto Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl předseda senátu ÚS V Brně dne 25. října 1999