Detail rozhodnutí

II.ÚS 252/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:2.US.252.98
Datum: 19. 3. 1999
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 252/98 ze dne 19. 3. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti F.P., zastoupeného JUDr.

O.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.

1998, sp. zn.

16 Co 276/97, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. a) a § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě jemu k tomu určené a podání je rovněž zjevně neopodstatněné.

Dne 29.

1998 obdržel Ústavní soud stížnost označenou jako "nesouhlas s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě".

V tomto podání stěžovatel uvedl, že dopis obdobného charakteru, který adresoval Ústavnímu soudu, byl jím již zaslán na Ministerstvo práce a soc. věcí ČR, jež záležitost předalo k dalšímu řízení Ministerstvu spravedlnosti ČR.

Uvedené ministerstvo údajně navrhovateli doporučilo řešit celou záležitost cestou ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že podání vykazovalo vady ve smyslu zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel nebyl zastoupen advokátem ve smyslu ustanovení § 29 cit. zák., vyzval Ústavní soud navrhovatele k odstranění vad podání a jeho doplnění ve smyslu písemného poučení ve lhůtě do 30 dnů od obdržení výzvy.

Ve stanovené lhůtě obdržel Ústavní soud podání označené jako "doplnění ústavní stížnosti" a plnou moc k zastupování před Ústavním soudem.

V doplňujícím podání stěžovatel, aniž odstranil vady návrhu ve smyslu ustanovení § 34 odst.

1, 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že odůvodňuje své podání tím, že odkazuje na listinné doklady, které již byly v důkazním řízení před obecnými soudy provedeny, ale ze kterých podle jeho názoru tyto soudu vyvodily zcela nesprávné právní závěry.

Pokud se týká rozsudku Krajského soudu v Ostravě pak stěžovatel uvádí, že odvolací soud v průběhu řízení nevěnoval náležitou pozornost tvrzením stěžovatele a porušil tak právo občana zaručené Ústavou a Listinou základních práv a svobod, zakotvené v čl.

28 a čl.

29 Listiny základních práv a svobod.

Závěrem podání stěžovatel žádá, aby Ústavní soudu vydal nález "kterým by v důsledku toho, že bylo porušeno jeho základní právo, zaručené Ústavou, jak výše uvedeno, a ústavní stížnosti zcela vyhověl".

Ústavní soud nejprve konstatoval, že z formálního hlediska ani toto doplnění ústavní stížnosti nesplňuje náležitosti návrhu ve smyslu již uvedeného § 34 odst.

1, 2 ve vztahu k ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Navrhovatel, aniž označil účastníky řízení a především řádně zformuloval petit svého návrhu, neuvedl, čeho se v tomto podání domáhá.

Přitom petit nálezu by měl odpovídat obecně podmínkám uvedeným v ustanovení § 79 odst.

1 o. s. ř. vztahujícím se k petitu žaloby.

Takto upravený petit nálezu je neurčitý, nejasný a nesrozumitelný, jeho převzetí do výroku případného nálezu by znamenalo, že nález by byl po právní stránce nevykonatelný.

Pokud se týká skutkových okolností podání, pak má Ústavní soud za to, že navrhovatel v průběhu řízení před obecnými soudy neunesl důkazní břemeno, pokud neprokázal samotnou existenci pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 190 odst.

1 zák. práce a příčinnou souvislost mezi úrazovým dějem a zdravotním poškozením.

Z předložených listinných dokladů je nesporná pouze ta skutečnost, že se navrhovateli podle lékařských zpráv a zdravotní dokumentace dostalo ošetření s následnou hospitalizací od 16.

1. - 23.1.

1992 s diagnózou krvácejícího vředu v části žaludku.

Toto zhoršení zdravotního stavu stěžovatele však nelze dát do přímé souvislosti s pracovním úkonem, jak tvrdí stěžovatel, či jiným pracovním vypětím a nesouhlasí rovněž s tvrzením navrhovatele, že o důvodu nastalých zdravotních problémů informoval jak závodního lékaře, tak i personál nemocnice, kde byl hospitalizován.

Právní závěry, které vyvodily z provedeného dokazování oba obecné soudy jsou logické a s ohledem na neprůkazná tvrzení stěžovatele i dostačující k objasnění skutkových okolností celého případu.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenabídl obecným soudům jiné důkazy, které by podpořily jeho tvrzení, pak obecným soudům nezbylo než rozhodnout ve smyslu napadených rozsudků.

V podání, které navrhovatel zaslal Ústavnímu soudu argumentuje totožným způsobem jako tomu bylo v řízení před obecnými soudy.

Nelze proto dát stěžovateli za pravdu pokud tvrdí, že předložené důkazy byly dostačující k podpoře jím vyvozených závěrů.

S ohledem na shora uvedené pak senát Ústavního soudu rozhodl ve smyslu ustanovení § 43 odst.

1 písm. a) a § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 19. března 1999