Detail rozhodnutí

II.ÚS 214/97

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1999:2.US.214.97

Datum

4. 6. 1999

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 214/97 ze dne 6. 4. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M., zastoupeného advokátem JUDr.

M.V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.

4.

1997, sp. zn.

33 Ca 141/95, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl.

2 odst.

2, 3, čl.

4, čl.

11, čl.

36 odst.

2 a čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, ze dne 24.

10.

1994, čj.

C 424/1408/94, potvrzující rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení ze dne 8.

7.

1994, čj.

MOP/2176002/94/Rozb, o vzniku nemocenského pojištění pana U.M., dnem 1.

2.

1993.

Na odůvodnění uvedl, že soud rozhodl o vzniku nemocenského pojištění dle § 2 odst.

1 písm. c) zák. č.

54/1956 Sb., přestože toto ustanovení se na osobu U.M. nevztahuje, neboť uvedený paragraf hned v odstavci prvém stanoví podmínku, že jde o osoby činné v České republice, zatímco pan M. je činný pro stěžovatele v zahraničí, kde trvale bydlí, a je cizí státní příslušník.

Dále namítal, že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení § 3 odst.

2 uvedeného zákona.

Jak Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Z ústavního principu nezávislosti soudů, čl.

82 Ústavy, vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.).

Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc.

Obsah spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.

33 Ca 141/95, jakož i spisu České správy sociálního zabezpečení, čj.

C 424/1408/94, nasvědčuje tomu, že jak uvedený správní orgán, tak i krajský soud se velmi zevrubně zabývaly základní otázkou, totiž zda pan M. je osobou ve smyslu § 2, odst.

1 písm. c) zák. č.

54/1956 Sb. a v návaznosti na skutková zjištění o tom, že jmenovaný je společníkem stěžovatele a současně i jeho zakladatelem, a dále o tom, že na území ČR dojíždí ne více než po 30 dnů ročně, a je pravidelně měsíčně od února 1993 odměňován částkami ve výši 10.000,- až 15.000,- Kč, dospěl k závěru, že je v daném případě splněna stěžovatelem zpochybňovaná podmínka, že jde o osobu činnou na území ČR.

Rovněž tak se krajský soud vypořádal s námitkou, že jde v podstatě o sankci cizího státního příslušníka, a to s odkazem na § 51 zák. č.

Rovněž tak se krajský soud vypořádal s námitkou, že jde v podstatě o sankci cizího státního příslušníka, a to s odkazem na § 51 zák. č.

54/1956 Sb., neboť i dle něho lze dávky nemocenského pojištění do ciziny vyplácet a odmítl, že by se u jmenovaného mohlo jednat o výjimku dle § 5 písm. b) uvedeného zákona, neboť není osobou, na kterou by se toto ustanovení dalo aplikovat.

Protože uvedený závěr soudu o tom, že pan M. je osobou, na kterou se vztahuje ustanovení § 2odst.1 písm.c) uvedeného zákona, není v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v dané věci nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o.s.ř.

Samotná okolnost, že ve věci nebylo nařízeno jednání, dle dnes již zrušeného ustanovení § 250f o.s.ř. není s to danou věc posunout do ústavní roviny, neboť v řízení dle části páté hlavy třetí o.s.ř. platí vzhledem k ustanovení § 250 l odst.

2, § 250h o.s.ř. dispoziční zásada, dle níž je věcí účastníka řízení, zda se domáhá ochrany svých práv a v jakém rozsahu, s tím, že pro rozšíření žaloby, kterou se rozumí nejen rozšíření na další obsah napadeného aktu, ale také o další žalobní body, však platí zákonné lhůty upravené v § 250 b o.s.ř., resp. v daném případě upravené v § 250 m odst.

2 o.s.ř.

V důsledku uvedeného je pak irelevantní i námitka stěžovatele uplatněná teprve v řízení o ústavní stížnosti, totiž že v dané věci měl být aplikován § 3 odst.

2 zák. č.

54/1956 Sb., neboť tento stížnostní bod by pro uplynutí lhůty dle § 250 m odst.

2 o.s.ř. nemohl již v řízení dle části páté hlavy třetí o.s.ř. uplatnit, a to ani kdyby dnes v důsledku zrušení rozsudku krajského soudu tento jednání nařídil.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Antonín Procházka V Brně dne 6.4.1999 předseda senátu Ústavního soudu Za správnost vyhotovení: