Detail rozhodnutí

I.ÚS 30/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.30.98
Datum: 3. 10. 1999
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 30/98 ze dne 10. 3. 1999

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. V.H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997, sp. zn. 35 Co 248/97,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 19.

1998.

Ústavní stížností napadla výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, čj.

15 C 144/92 - 59, v němž soud zamítl její návrh, aby odpůrce Bytový podnik, s. p. v likvidaci, jí vydal podle § 5 odst.

1 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemovitosti v Praze 8 - K., K. ul.

15, se stavební parcelou č.

412/1 a pozemkové parcely č.

414 - ostatní plocha o výměře 134 m2, č.

415 - zahradu o výměře 1 824 m2, č.

416 - zahradu o výměře 756 m2, č.

383/2 - zahradu o výměře 774 m2 a č.

961/1 - ostatní plocha o výměře 441 m2.

Odvolací soud neshledal odvolání navrhovatelky - stěžovatelky důvodným.

Vyslovil názor, že původní navrhovatel restituce V.

B., který byl závětí A.

G. ustanoven dědicem pouze ke konkrétním movitým věcem, není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 restitučního zákona a že ani jeho univerzální dědička a jeho nástupkyně v restitučním řízení, kterou je stěžovatelka, se nemůže s úspěchem domáhat nároku na vydání nemovitých věcí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci již uplatněnou v průběhu řízení před obecnými soudy.

Nesouhlasí s odůvodněním a právním posouzením, které provedl ve svém rozsudku Městský soud v Praze.

Má za to, že odvolací soud pochybil, když ji, jako navrhovatelku, řádným způsobem neobeslal a znemožnil jí tak provést dokazování výslechem účastníka řízení před vydáním rozhodnutí.

Domnívá se, že rozhodnutím napadeným v ústavní stížnosti byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl.

95 Ústavy ČR.

Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Soudní moc, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby tyto zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl.

90 odst.

1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl.

82 odst.

1).

Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že soudce je při rozhodování vázán toliko zákonem (čl.

95 odst.

1), v daném případě ustanoveními občanského soudního řádu.

V souvislosti s tím, zda v daném případě byla respektována procesní práva přiznaná navrhovatelce - stěžovatelce jako účastnici řízení (čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, § 101 odst.

1, § 117 odst.

1, § 118 odst.

1 a 3, § 123 odst.

1, § 126 odst.

3, § 131 a § 215 o. s. ř.), Ústavní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.

10.

1998, sp. zn.

23 Cdo 1886/98, kterým dovolání stěžovatelky, podané proti rozsudku Městského soudu v Praze, napadeného ústavní stížností, bylo odmítnuto.

Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v tom, že v posuzovaném případě nedošlo k pochybení ani v nařízení, ani v průběhu jednání odvolacího soudu, tj. v té části řízení, v níž se projednává věc sama zpravidla veřejně a za přítomnosti účastníků řízení (čl.

96 odst.

2 Ústavy ČR, čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, § 8 odst.

1 a 2 zákona č.

335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 115 odst.

2 o. s. ř. a § 116 o. s. ř.).

Ústavní soud má za to, že postupem odvolacího soudu nebyla stěžovatelce odňata možnost před ním jednat, jestliže o jednání, při kterém podle odvolacího soudu nebylo osobní účasti stěžovatelky zapotřebí (důkaz byl proveden jejím výslechem při jednání soudu prvního stupně dne 11.

12.

1996), byl řádně vyrozuměn její zástupce s procesní plnou mocí, který byl dne 3.

10.

1997 při jednání před odvolacím soudem přítomen.

Ústavní soud tedy v daném případě namítané porušení ústavnosti neshledal a musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 1999 JUDr.

Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu