Detail rozhodnutí

IV.ÚS 391/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1998:4.US.391.98
Datum: 19. 10. 1998
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 391/98 ze dne 19. 10. 1998

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 391/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl dne 19. října 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A.Ž., zastoupeného JUDr. O.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998, čj. 42 T 16/94899 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, č.j. 5 To 40/98-966, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu, takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným usnesením obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr.

V.Š. a přísedící PhDr.

P.D. a F.P. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení ve věci sp. zn.

42 T 16/94 Městského soudu v Praze, stěžovatel vytýká obecným soudům, že se při rozhodování o podjatosti označených členů senátu dopustily řady pochybení, které ve svém důsledku vedly k porušení ústavně zaručených práv a svobod 2 IV.

ÚS 391/98 garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podle stěžovatele docházelo v řízení o jeho trestní věci v průběhu více jak čtyř let k závažným procesním pochybením, které, přestože na ně upozorňoval, nebyly senátem, konkrétně předsedkyní senátu, vzaty v úvahu a odstraněny.

Stěžovatel z toho vyvozuje, že členové senátu jsou vůči němu nepřátelsky zaměřeni, a proto i podjati při rozhodování v jeho trestní věci.

V obsáhle koncipované ústavní stížnosti vytýká Městskému soudu v Praze, že nereagoval na stěžovatelovy námitky o porušování ústavního pořádku, zatímco Vrchní soud v Praze podle jeho názoru pochybil, když se nedržel revizního principu a nezkoumal důkazy o podjatosti předsedkyně senátu, které vyplývají z trestního spisu.

Oba obecné soudy nevyvrátily stěžovatelovo tvrzení o úzce nepřátelském osobním poměru předsedkyně senátu městského soudu k jeho osobě.

Stěžovatel rovněž namítl, že byl odňat svému zákonnému soudci, když původně byl odvolacím senátem v jeho trestní věci vedené pod sp. zn.

42 T 16/94 senát Vrchního soudu v Praze 8 To za předsednictví JUDr.

L. a poté o dalších opravných prostředcích rozhodoval jako odvolací orgán senát vrchního soudu 5 To za předsednictví JUDr.

Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel namítl i podjatost členů senátu 5 To Vrchního soudu v Praze, a to soudců JUDr.

J.K., JUDr.

V.K. a JUDr.

B.P., o této námitce však nebylo ke dni podání ústavní stížnosti rozhodnuto.

Z důvodů shora uvedených se stěžovatel cítí být postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími dotčen ve svých právech, a proto pro porušení čl.

2 odst.

3, článku 10, článku 90, článku 95 odst.

1 a článku 96 odst.

1 Ústavy ČR a dále článku 1, článku 2 odst.

2, článku 3 odst.

1, článku 4 odst.

1, 3, 4, článku 8 odst.

2, článku 36 odst.

1, 2, článku 37 odst.

3 a článku 40 odst.2, 6 Listiny a článku 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žádá Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Svoji ústavní stížnost spojil stěžovatel též s návrhem na vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel byl odňat svému zákonnému soudci a že z tohoto důvodu se veškerá rozhodnutí přijatá senátem Vrchního soudu v Praze pod vedením JUDr.

J.K. ruší.

Dále je s ústavní stížností spojen návrh na vydání předběžného opatření, a to odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.

1998, čj.

5 To 39/98-979, a návrh na zrušení ustanovení § 31 odst.

1 trestního řádu, neboť stěžovatel má za to, že tímto ustanovením se účastníkům odebírá možnost dvojstupňového řízení před nezávislou a nestrannou institucí, když orgán, proti kterému je namítána podjatost, o své podjatosti sám rozhoduje, a to navíc v neveřejném zasedání.

3 IV.

ÚS 391/98 Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn.

42 T 16/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obžalován pro trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 trestního zákona a že rozsudkem tohoto soudu ze dne 25.

1995 byl uznán vinným uvedeným trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 14 let.

Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29.

11.

1995, čj.

8 To 131/95-699, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Městský soud v Praze, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 21.

1997 uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže podle ustanovení § 247 trestního zákona a trestným činem nadržování podle ustanovení § 166 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce 5 let.

I toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze dne 8.

10.

1997, čj.

5 To 47/97-850, zrušeno a věc vrácena opětovně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Městský soud v Praze rozhodl po doplnění dokazování v předmětné věci rozsudkem ze dne 3.

1998 tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže a nadržování a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let.

Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22.

1998, čj.

5 To 39/98-979, byl zrušen výrok o trestu a stěžovatel byl za nezměněné trestní kvalifikace pravomocně odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve stejné výši.

V průběhu hlavního líčení vznesl stěžovatel námitku podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze, které však nebylo vyhověno, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.

1998 vyslovil, že senát není vyloučen z vykonávání úkonů v předmětném trestním řízení, neboť nebyly shledány důvody podjatosti ve smyslu ustanovení § 30 trestního řádu.

Ke stejnému závěru dospěl odvolací orgán, Vrchní soud v Praze, který se v odůvodnění svého usnesení ze dne 27.

1998, čj.

5 To 40/98-966, se závěry Městského soudu v Praze o absenci důvodů podjatosti ztotožnil.

Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že právo přezkumu činnosti obecných soudů mu nepřísluší obecně, ale jen tehdy, nepostupují-li tyto soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, posoudil napadená usnesení obecných soudů z tohoto pohledu.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn.

42 T 16/94, je sice zřejmé, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.

1998, čj.

5 To 40/98-966, bylo stěžovateli doručeno až po vydání druhostupňového rozsudku Vrchního soudu v Praze v trestní věci, avšak tato skutečnost nikterak nepředstavuje tvrzené porušení práva na obhajobu.

Obsahem práva účastníka soudního řízení ve smyslu článku 37 odst.

2 Listiny je právo být zastoupen advokátem, což stěžovateli jak v řízení v trestní věci, tak v řízení o námitce podjatosti členů senátu upřeno nebylo.

Námitka o odnětí stěžovatele zákonnému soudci, tedy porušení článku 38 odst.

1 4 IV.

ÚS 391/98 Listiny, souvisí podle názoru Ústavního soudu s rozhodováním Vrchního soudu v Praze jako odvolacího orgánu v trestní věci stěžovatele.

Plyne to z kontextu ústavní stížnosti, když stěžovatel argumentuje tím, že osmý senát Vrchního soudu v Praze pod předsednictvím JUDr.

L., byl jeho věci "nakloněn" příznivěji, než pátý senát tohoto soudu pod předsednictvím JUDr.

Ani v tomto směru však ústavní soud pochybení obecného soudu neshledal.

Rozvrh práce trestního úseku Vrchního soudu v Praze je založen na specializaci podle druhu projednávané trestné činnosti tak, jak je právně kvalifikována rozsudkem soudu prvního stupně.

Pokud tedy v řízení před soudem prvního stupně byla trestná činnost stěžovatele překvalifikována, byl podle schváleného rozvrhu práce k projednání posléze příslušný senát 5 To Vrchního soudu v Praze.

Přestože petit ústavní stížnosti je v této části formulován vadně, nepovažoval Ústavní soud vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, neboť by to s ohledem na výsledek nebylo účelné.

Co se týče námitky stěžovatele o tom, že se obecné soudy nevyrovnaly s jeho námitkou o "úzce nepřátelském poměru" předsedkyně senátu Městského soudu v Praze vůči jeho osobě, který je podle stěžovatele příčinou všech jím tvrzených pochybení a důvodem k vyslovení podjatosti, Ústavní soud má za to, že v této části je argumentace stěžovatele neopodstatněná.

Došlo-li totiž podle jeho názoru k některým pochybením v průběhu trestního řízení, neznamená to ještě, že pouze tím je založen úzce nepřátelský poměr soudce k obžalovanému.

Důvodem podjatosti ve smyslu ustanovení § 30 trestního řádu je nemožnost v trestním řízení nestranně rozhodnout.

Nic takového však ze spisu neplyne, leč to, že odvolací soud měl na věc v některých aspektech jiný názor než soud I. stupně.

Ústavní soud se dále zabýval ostatními stěžovatelovými tvrzeními, která však blíže nerozvádí, a jsou evidentně účelová.

Stěžovatel vytýká obecným soudům závažné vady řízení a protiústavní postup, avšak meritorní rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností nenapadl.

Stěžovatelův neúspěch v trestním řízení však nelze sám o sobě považovat za porušení ústavy a Listiny.

Předestřená argumentace v ústavní stížnosti ukazuje spíše na snahu zpochybnit již vydaná a pravomocná rozhodnutí tvrzením o podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze a poté i Vrchního soudu v Praze.

Svědčí o tom i příklad, kdy stěžovatel za důkaz podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze a za pošlapávání lidských práv považuje i výzvu k nástupu do výkonu trestu.

Vzhledem k tomu, že některé výrazy v ústavní stížnosti jsou již hraniční a stížnost sama faktickou argumentaci a správně formulovaný petit postrádá, má

IV. ÚS 391/98

Ústavní soud za to, že nejen stěžovatel, ale i jeho právní zástupce, funkci Ústavního soudu zřejmě nepochopili. Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro rozhodování o návrhu na předběžné opatření, stejně jako není možno věcně rozhodnout o návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu, neboť stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn. Z tohoto důvodu byl stěžovatelův návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 19. října 1998 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu