Detail rozhodnutí

IV.ÚS 26/98

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1998:4.US.26.98

Datum

7. 10. 1998

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 26/98 ze dne 10. 7. 1998

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti H., zastoupené JUDr. M.N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 1997, sp.zn. 22 Ca 154/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Dne 20.

1.

1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.

10.

1997, sp.zn.

22 Ca 154/97, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti FŘ.

V řízení před obecným soudem se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20.

1.

1997, č.j.

FŘ 5119/120/96, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí F.ú., ze dne 21.

5.

1996, č.j.

FÚ/10959/931/96 ve věci dodatečného výměru na daňovou ztrátu z příjmu právnických osob za rok 1994.

Stěžovatel je toho názoru, že napadeným usnesením o zastavení řízení došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Uvádí, že žalobou dle § 247 o.s.ř. se domáhal soudního přezkumu rozhodnutí FŘ.

Usnesením ze dne 17.

9.

1997, sp. zn.

22 Ca 154/97 příslušný soud vyzval stěžovatele k odstranění vad žaloby, tj. k uvedení, v čem spatřuje porušení zákona a která konkrétní ustanovení právních předpisů byla správním orgánem při rozhodování porušena.

Protože stěžovatel byl přesvědčen, že žaloba obsahuje všechny náležitosti dle § 249 o.s.ř., na výzvu soudu nereagoval.

Příslušný soud pak usnesením, které je předmětem ústavní stížnosti, řízení zastavil s odůvodněním, že ve stanovené lhůtě nebyly odstraněny vady žaloby tak, jak soud požadoval.

Stěžovatel spatřuje porušení cit. článku Listiny zejména v tom, že příslušný soud nesprávně aplikoval ustanovení § 249 o.s.ř. tím, že stěžovateli uložil povinnost doplnit žalobu o náležitost, která jde nad rámec ust. § 249 o.s.ř., kterou není povinen v žalobě uvádět, a nesplnění takovéto povinnosti sankcionoval zastavením řízení.

Takto mu soud odmítl poskytnout ochranu.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele, podle něhož napadaným pravomocným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny, nepovažuje za důvodné.

Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele neměla náležitosti ve smyslu § 249 o.s.ř., postupoval v souladu s ust. § 43 ve spojení s § 246c o.s.ř. a vyzval jej usnesením k odstranění vad žaloby ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích.

Protože stěžovatel výzvě nevyhověl, postupoval krajský soud podle § 250d o.s.ř. a svůj postup odůvodnil v napadeném usnesení, navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

22 Ca 154/97 a seznámil se s jeho obsahem.

Ústavní soud především konstatuje, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy Listiny.

Ústavní soud se může tedy věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno.

Z tohoto pohledu se Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda stížností napadeným usnesením bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

36 odst.

1 a 2 Listiny.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentu, že výzva soudu, aby stěžovatel ve stanovené lhůtě odstranil vady žaloby a sdělil soudu důvody, v nichž spatřuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného, tedy která konkrétní ustanovení právních předpisů byla podle jeho názoru při rozhodování správních orgánů porušena, nemá oporu v ustanovení § 249 o.s.ř., a tudíž následné zastavení řízení pro neodstranění vad podání ve smyslu § 250d o.s.ř. je porušením jeho práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny.

Po zvážení obsahu tvrzení stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti a po prostudování soudního spisu, který byl ve věci veden, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak vyplývá z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel se návrhem na zahájení řízení ze dne 21.

3.

1997 domáhal přezkumu zákonnosti označených rozhodnutí odpůrce.

Uvedl, že odpůrce ve svých rozhodnutích činil nesprávné právní závěry a to jednak ve vztahu ke kupní smlouvě uzavřené s dodavatelem, neboť sjednanou cenu nelze změnit jednostranným úkonem kteréhokoliv účastníka, a dále ve vztahu k listině označené jako "Dobropis", kterou odpůrce nesprávně považoval za "daňový dobropis", i když nesplňuje základní a zákonem stanovené náležitosti daňového dokladu.

Stěžovatel byl příslušným soudem řádně poučen o nutnosti odstranit vady podání i o způsobu jejich odstranění.

V soudem stanovené lhůtě však tyto vady neodstranil.

Ústavní soud sdílí názor, že z dispoziční zásady, kterou je řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů ovládáno, především vyplývá, že žalobce uvede v jednotlivých žalobních bodech, která ustanovení konkrétních právních předpisů, zakládající jeho subjektivní veřejná práva, byla podle jeho názoru porušena, a uvede i důvody takového tvrzení.

Nepostačí obecné tvrzení, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nebo že zákon byl vydáním takového rozhodnutí porušen. (B., D.: Občanský soudní řád, Komentář, C.H.B./S., 1. vydání 1994, str.

509 a násl.).

Pokud tak stěžovatel vědomě a přes výzvu soudu odmítl postupovat, pak opomněl, že práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba domáhat se stanoveným postupem (čl.

36 odst.

1 Listiny).

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10.

7.

1998 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu