Detail rozhodnutí

IV.ÚS 22/98

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1998:4.US.22.98
Datum: 30. 11. 1998
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 22/98 ze dne 30. 11. 1998

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 22/98

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Varvařovského a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing.

A.N. a J.N., oba zastoupeni JUDr.

M.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj.

3 Cdon 1503/96-197, ze dne 25.

1997, a rozsudku Krajského soudu v Brně, čj.

20 Co 653/93-154, ze dne 20.

1994, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a ing.

J.V., zastoupeného JUDr.

L.Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění : Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl.

90 Ústavy ČR, čl.

38 odst.

1, 2, čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.

Jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn.

5 C 323/91, uvedený soud zrušil k návrhu stěžovatelů svým rozsudkem, sp. zn.

5 C 323/91, ze dne 28.

1993, podílové spoluvlastnictví stěžovatelů k ideální polovině a vedlejšího účastníka k ideální polovině domu v K., a ke stavební parcele č.

108 o zastavěné ploše 543 m2, vše zapsané na LV č.

1279 pro obec a okres K., tyto nemovitosti přikázal do bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelů, kterým stanovil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (v řízení před obecnými soudy žalovanému) na vypořádání podílu částku 593.788,70 Kč.

Tento rozsudek byl k odvolání vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně, čj.

20 Co 653/93-154, ze dne 20.

1994, který po zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k uvedeným nemovitostem tyto přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka, kterému zároveň uložil povinnost zaplatit stěžovatelům na výplatu podílu částku 1,375.000,- Kč.

Při svém rozhodování vycházel odvolací soud, jak je patrno z obsahu spisu i odůvodnění jeho rozhodnutí, z důkazů provedených před soudy obou stupňů, přitom za rozhodující kritérium pro rozhodnutí o tom, kterému z bývalých 2 IV.

ÚS 22/98 spoluvlastníků mají být nemovitosti přikázány, při rovnosti velikosti podílů, považoval účelnější využití věci, kteréžto hledisko podle závěrů odvolacího soudu svědčí pro vedlejšího účastníka, s ohledem na jím předložený podnikatelský záměr.

Ten totiž, jak dále uvádí odvolací soud ve svém rozhodnutí, z hlediska veřejného zájmu nabízí služby - diabetologické centrum a prodej dia výrobků - prospěšnější, neboť tyto potřeby na rozdíl od služeb nabízených stěžovateli - oční optika a výroba kontaktních čoček - nejsou v městě K. plně zabezpečeny a představují zcela průkopnický a perspektivní záměr v péči o diabetiky.

Podle názoru odvolacího soudu ostatní účastníky namítané skutečnosti lze považovat za rovnocenné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání s odkazem na ustanovení § 241 odst.

2 písm. a) ve spojení s ustanovením § 237 písm. g) o.s.ř., ve znění platném do 31.

12.

1995, s tím, že vznesli námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu KS JUDr.

M.P., a dále s odkazem na ustanovení § 241 odst.

2 písm. c) o.s.ř. s tvrzením, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací soud poté, co se seznámil s vyjádřením všech členů odvolacího senátu k vznesené námitce podjatosti, tuto neshledal za důvodnou, neboť ze žádné skutečnosti nelze podle něj usuzovat na jiný vztah členů odvolacího senátu k věci či stranám než na vztah úřední.

Pochybnost v tomto směru nemůže bez dalšího vzbuzovat ani skutečnost, že došlo ke změně v obsazení senátu.

Stěžovateli tvrzený dovolací důvod podle § 241 odst.

2 písm. a), v souvislosti s ustanovením § 237 odst.

1 písm. g) o.s.ř., tak nebyl naplněn.

K dalšímu stěžovateli uplatněnému dovolacímu důvodu opírajícímu se o ustanovení § 241 odst.

2 písm. c) o.s.ř., pak dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil závěr, že odvolací soud při svém hodnocení provedených důkazů vycházel důsledně ze všech ve věci shromážděných důkazů, přesvědčivě a úplně zdůvodnil, proč za základ svého skutkového zjištění vzal výsledky důkazního řízení, a to zejména zprávy Okresního a M.ú., jimiž byl v odvolacím řízení proveden důkaz.

Skutkový závěr o účelnějším využití věci má pak dále oporu ve výpovědi účastníků řízení a svědkyně dr.

V., manželky vedlejšího účastníka.

Dospěl-li odvolací soud na základě logické úvahy, že při zřejmé rovnosti všech ostatních účastníky namítaných skutečností je určující pro rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti účelnější využití věci, a stanovil na základě znaleckého posudku přiměřenou tržní cenu nemovitosti, jde o závěr přesvědčivý, vycházející ze shromážděných důkazů před soudy obou stupňů, vnitřně skloubený a neopomíjející jiné důkazy s dokazovanou skutečností související.

Skutkový závěr je pak výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř.

Proti těmto rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, kteří v důvodech rekapitulují průběh řízení o jejich návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví před soudy obou stupňů; přitom zdůrazňují, že v době zahájení řízení byli na základě kupní smlouvy z roku 1983 spoluvlastníky ideální poloviny nemovitostí, vedlejší účastník, který v domě nebydlel, byl spoluvlastníkem jedné ideální čtvrtiny, další ideální čtvrtinu pak získal v průběhu řízení před soudem I. stupně, a to od svého otce a teprve v průběhu odvolacího řízení změnil stanovisko týkající se využití nemovitosti - zřízení diacentra, když původně měl v úmyslu zřídit v nemovitosti soukromou ordinaci pro svou manželku.

Krajský soud tento záměr považoval za "průkopnický" , ačkoliv vedlejší účastník faktický úmysl provozovat takovou činnost neprojevil, pouze se o ní zmiňoval.

Podkladem rozsudku odvolacího soudu bylo mimo jiné sdělení M.ú., kterému se podnikatelský záměr zřídit diabetické centrum jevil jako společensky prospěšnější z hlediska potřeb města K.

Takové stanovisko, které neobsahovalo tvrzení o skutečnostech, ale 3 IV.

ÚS 22/98 pouze subjektivní názor, o kterém rada města není oprávněna rozhodovat, neměl soud podle stěžovatelů považovat za důkaz ve smyslu § 128 o.s.ř.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud odvolací soud skutečně považoval za významný záměr vybudovat v domě diacentrum, ačkoliv se tvrzení o takovém úmyslu objevilo až v průběhu odvolacího řízení, měl rozsudek soudu I. stupně zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení, kde by reálnost takového úmyslu byla blíže zkoumána.

Pokud tak odvolací soud neučinil, došlo tak podle stěžovatelů k porušení smyslu a mezí odvolacího řízení jako řízení přezkumného.

Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají také to, že je nepoučil o možnosti podat dovolání.

Dovolacímu soudu pak stěžovatelé kromě průtahů v projednávání dovolání, vytýkají nesprávné posouzení námitky podjatosti soudců, když v dané věci objektivně existovala pochybnost o jejich nepodjatosti (dr.

P. byla blízkou spolupracovnicí zástupce vedlejšího účastníka JUDr.

Š. a otec JUDr.

P. je diabetologem v B.), čímž došlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl.

36 Listiny a čl.

6 Úmluvy.

Konečně pak stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že v podaném dovolání namítali, že odvolací soud nevzal v úvahu skutková zjištění a logické vývody soudu I. stupně, a své rozhodnutí opřel pouze o výpověď svědkyně dr.

V. a o jím vyžádanou zprávu M.ú., která neobsahuje fakta, ale pouze subjektivní názor orgánu samosprávy o údajné společenské prospěšnosti diabetologického centra, přičemž autoritativní posouzení této otázky vůbec není v působnosti města.

Dovolací soud pak přes uvedené ve svém rozhodnutí bez bližšího vysvětlení tvrdí, že odvolací soud základ svých skutkových zjištění zdůvodnil přesvědčivě a úplně.

Stěžovatelé tak dovozují, že v řízení bylo oběma rozsudky porušeno jejich právo na spravedlivé soudní řízení a došlo k porušení čl.

90 Ústavy ČR, čl.

38 odst.

1 a 2, čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, především odkazuje na obsah odůvodnění svého rozhodnutí.

K námitkám stěžovatelů dále uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí vycházel zejména z úvahy, že pokud není mezi soudcem a zástupcem účastníků prokázán bližší vztah, který překračuje rámec profesionálních či běžně společenských vztahů, nelze dovodit závěr o podjatosti soudce.

Stěžovatelé své tvrzení o bližších vztazích soukromého rázu nedoložili žádným důkazem a naopak jmenovaní soudci tento vztah popírají.

Dále Nejvyšší soud ČR poukazuje na to, že skutkový závěr odvolacího soudu o účelnějším využití věci vyplýval z logické úvahy soudu na základě provedených důkazů.

Z poznatků, které vyšly během řízení před soudem I. i II. stupně najevo, nebylo možno dovodit nevěrohodnost svědecké výpovědi manželky žalovaného, resp. stanoviska M.ú.

Dospěl-li tedy odvolací soud na základě logické úvahy při zřejmé rovnosti všech namítaných skutečností podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. ke skutkovému závěru o účelnějším využití věci, nebylo možno shledat žalobci uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.

2 písm. c) o.s.ř. ústavní stížnost nepovažuje proto Nejvyšší soud ČR za odůvodněnou.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření s odkazem na judikaturu Ústavního soudu především uvádí, že ani jedno z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti nezakládá možnost závěru, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Naopak jde o typickou polemiku s právními názory, které zaujal odvolací i dovolací soud a o snahu žádat po ústavním soudu přezkum skutkových zjištění a změnu právního hodnocení věci.

Poukazuje dále na to, že odvolacímu soudu nebrání žádné z ustanovení o.s.ř. v tom, aby změnil rozsudek soudu I. stupně a v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc přikázal za náhradu do výlučného vlastnictví jiného spoluvlastníka než první soud.

Takovýto postup není překročením přezkumné pravomoci odvolacího soudu a tzv. odnětím jedné instance.

Odvolací soud takto rozhodl po doplnění dokazování, když dospěl k závěru, že 4 IV.

ÚS 22/98 zákonné kritérium účelného využití věci svědčí ve prospěch vedlejšího účastníka.

Současný reálný stav ve využití nemovitosti tomu také odpovídá.

Uvádí dále, že za cenu značného úvěrového zatížení nemovitost stavebně upravil, a tak slouží jako diabetologické zařízení s fungující ordinací a specializovanou lékárnou.

Je tak naplňován účel, o kterém vypovídal jako účastník řízení on i jeho manželka, a který byl považován za obecně prospěšný i ve stanoviscích městského i okresního úřadu.

K nedostatku poučení o možnosti podat dovolání pak uvádí, že tato otázka je stále sporná, navíc stěžovatelé byli kvalifikovaně zastoupeni a zejména pak dovolání podali včas.

Konečně se pak ve vyjádření poukazuje na to, že právem účastníka je vyjádřit se k osobám soudců a povinností soudu je pak rozhodnout o tom, zda je soudce vyloučen.

Přesně tento postup byl obecnými soudy dodržen a nejde tedy o zásah do práv stěžovatelů, ale jen o jejich subjektivní nespokojenost s rozhodnutím obecného soudu.

Přitom v této souvislosti poukazuje také na to, že s výhradami k osobám soudců nepřišli stěžovatelé v průběhu odvolacího řízení, ačkoliv jim musely být známy a jsou povinni je sdělit neprodleně, ale teprve poté, když odvolací soud nevyhověl jejich návrhu.

Ústavní stížnost tak vedlejší účastník považuje za typický projev subjektivní nespokojenosti s nepříznivým rozhodnutím obecných soudů a navrhuje její zamítnutí.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn.

5 C 323/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jakým způsobem odvolací i soud dovolací vyhodnotily provedené důkazy.

Ústavní soud v této souvislosti uvádí, tak jak již zdůraznil v mnoha svých dřívějších rozhodnutích, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení § 132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fází řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik jsou provedené důkazy dostačující, a zda je potřebné dokazování doplnit.

Ústavnímu soudu pak nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a stejně tak mu nepřísluší hodnocení důkazů "přehodnocovat", a to dokonce ani tehdy, kdyby toto hodnocení sám nesdílel.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může tak zasáhnout pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv, anebo v případě, kdy obecné soudy nepostupují v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

Z připojeného soudního spisu nevyplývá, že by Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, ale ani soud odvolací svým postupem při hodnocení důkazů překročil meze ústavnosti z pohledu tvrzeného porušení v úvodu citovaných článků Listiny a čl.

90 Ústavy ČR.

Již dovolací soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že odvolací soud při svém hodnocení důkazů vycházel důsledně ze všech ve věci shromážděných důkazů, přitom podkladem pro jeho závěr o účelnějším využití nemovitosti, který považoval za určující, při jinak v podstatě rovnocenných prokázaných skutečnostech svědčících pro obě strany, nebyla pouze zpráva M.ú., jejíž způsobilost být důkazem ve smyslu ustanovení § 128 o.s.ř. stěžovatelé zpochybňují, ale nepochybně i fakta sdělená okresním úřadem, totiž že v okrese K., je zaregistrováno celkem 10 optiků, z toho 6 ve městě K., 10 lékáren, zatímco diabetologické centrum registrováno není.

Závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je tak třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.

Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší.

Protiústavnost z pohledu čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR pak nelze vytýkat ani v poměru k postupu odvolacího soudu, který podle stěžovatelů za situace, kdy tvrzení o úmyslu zřídit diacentrum se objevilo až v odvolacím řízení, měl rozsudek soudu 5 IV.

ÚS 22/98

1. stupně zrušit a vrátit soudu k dalšímu řízení. Odvolací řízení, tak jak je upraveno v občanském soudním řádu, je totiž založeno na systému úplné apelace, jenž předpokládá možnost změny rozhodnutí soudu 1. stupně a umožňuje tak účastníku řízení i v odvolacími řízení tvrdit nové skutečnosti a nabízet nové důkazy, odvolací soud tak není jen přezkumnou instancí. Záleželo pak jen na odvolacím soudu samém v tomto řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kdy soud není vázán návrhem na způsob vypořádání, zda se rozhodne sám ve smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. dokazování doplnit, anebo zda rozsudek soudu I. stupně za podmínek ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zruší. Ani v tomto směru tedy nelze učinit závěr, že by odvolací soud nepostupoval zákonem stanoveným způsobem. Podle Ústavního soudu v daném případě pak nedošlo ani k porušení práv stěžovatelů na zákonného soudce. Stěžovateli vznesená námitka podjatosti byla dovolacím soudem posouzena v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 o.s.ř., podle něhož jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, zatímco poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, žádný z uvedených důvodů vyloučení soudců z projednávané věci však ze spisu, zejména z vyjádření soudců samotných, neplyne. K porušení čl. 38 odst. 1 Listiny pak nemohlo dojít pouhou zněnou v obsazení senátu, neboť šlo o nově příchozího člena senátu 20 Co, a jak je patrno z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 13. 9. 1994, byly na jeho počátku právě pro uvedenou změnu ve složení senátu zopakovány výsledky dosavadního řízení. Stěžovatelé dále namítali porušení čl. 38 odst. 2 Listiny s tvrzením, že jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů bylo porušeno dovolacím soudem, který o jejich dovolání, podaném dne 21. 11. 1994, rozhodl teprve 25. 9. 1997. Uvedenou dobu ústavní soud nepovažuje za nepřiměřenou pro dovolací řízení z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny s odkazem na to, že v mezidobí od podání dovolání do vydání rozhodnutí nebyl dovolací soud, jímž byl v době podání dovolání soud vrchní, nečinný. S ohledem na stěžovateli vznesenou námitku podjatosti v doplnění dovolání byl spis totiž vrácen soudu I. stupně k odstranění vad dovolání, poté byla vyžadována stanoviska soudců k vznesené námitce podjatosti, přičemž k prodloužení doby dovolacího řízení přispěla také změna zákonné úpravy, podle níž dovolací agendu přebíral Nejvyšší soud ČR. Konečně pak k vytýkanému nedostatku poučení o možnosti podal dovolání Ústavní soud uvádí, že tato skutečnost nebyla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů již proto, že dovolání řádně a včas podali. Ze všech uvedených důvodů proto považuje Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 1998 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu