Detail rozhodnutí

III.ÚS 378/97

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:1998:3.US.378.97

Datum

24. 2. 1998

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 378/97 ze dne 24. 2. 1998

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 378/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.M. a V.P., zastoupených advokátem JUDr. O.K.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelky podaly dne 9. 10. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 10. 10. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 28 Co 369/97-91, ze dne 22. 7. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku, čj. 4 C 547/92-31, ze dne 12. 10. 1995, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu, čj. 4 C 547/92-51, ze dne 1. 4. 1996, a doplňujícího usnesení téhož soudu, čj. 4 C 547/92-80, ze dne. 16. 5. 1997. Uvedenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelek porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 4 C 547/92, Okresního soudu v Rakovníku. Ze spisového materiálu zjistil, že podle 1

111. ÚS 378/97 zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku se navrhovatelky návrhem podaným u uvedeného okresního soudu domáhaly proti odpůrci, jímž bylo "D" P., vydání zemědělské usedlosti čp. 12 s příslušenstvím včetně zemědělských pozemků v T. a uvedení usedlosti do původního stavu a dále vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a zaplacení částky 1 595 630,- Kč. Následným podáním navrhovatelky omezily uplatněný nárok pouze na zaplacení částky 998 000,- Kč a do zbývající části vzaly návrh zpět, okresní soud v uvedeném rozsahu řízení zastavil. Při dalších jednáních potom navrhovatelky svůj nárok dále specifikovaly tak, že sice dohodou s odpůrcem byl uspokojen jejich nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, avšak doposud nebyl uspokojen jejich nárok na náhradu za sklizeň chmele realizovanou v roce 1953 předchůdcem odpůrce, a to v rozsahu soudně uplatněného nároku. Výslechem navrhovatelek bylo upřesněno, že jejich právní předchůdci v roce 1953 vnesli do družstva kromě živého a mrtvého inventáře i nesklizenou úrodu zemědělských plodin včetně chmele, protože nemovitosti i inventář družstvo převzalo 23. 7. 1953. Odpůrce s tímto návrhem nesouhlasil, protože podle jeho názoru byly nároky navrhovatelek na náhradu za živý a mrtvý inventář vypořádány dohodou ze dne 10. 2. 1993, která odpovídá příslušným právním předpisům, a požadavek na náhradu sklizně chmele je z hlediska ust. § 20 zák. č. 229/1991 Sb. neoprávněný. Samo tvrzení o vnesení nesklizené úrody odpůrce nezpochybnil. Po posouzení věci dospěl okresní soud k závěru, že v daném případě se jedná o řešení otázky, zda podle ust. § 20 zák. č. 229/1991 Sb. je dán nárok oprávněné osoby na náhradu za sklizeň realizovanou zemědělským družstvem, do něhož byl vnesen i další živý a mrtvý inventář původního vlastníka. Podle názoru soudu je nárok na náhradu sklizně v cit. ustanovení pojmově zahrnut pod pojem mrtvý inventář, příp. zásoby a náhrada za sklizeň je poskytována v rámci náhrady za mrtvý inventář a zásoby. V předmětné věci byly nároky na náhradu mrtvého inventáře, osiv, krmiv i zásob vypořádány podle nař. vlády č. 20/1992 Sb. dohodou, která podle názoru soudu zahrnuje i náhradu za vnesenou sklizeň. Vzhledem k tomuto závěru pak Okresní soud v Rakovníku rozsudkem, čj. 4 C 547/92-3 1, ze dne 12. 10. 1995, návrh navrhovatelek na poskytnutí náhrady za sklizeň chmele v roce 1953 zamítl.

111. ÚS 378/97 zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku se navrhovatelky návrhem podaným u uvedeného okresního soudu domáhaly proti odpůrci, jímž bylo "D" P., vydání zemědělské usedlosti čp. 12 s příslušenstvím včetně zemědělských pozemků v T. a uvedení usedlosti do původního stavu a dále vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a zaplacení částky 1 595 630,- Kč. Následným podáním navrhovatelky omezily uplatněný nárok pouze na zaplacení částky 998 000,- Kč a do zbývající části vzaly návrh zpět, okresní soud v uvedeném rozsahu řízení zastavil. Při dalších jednáních potom navrhovatelky svůj nárok dále specifikovaly tak, že sice dohodou s odpůrcem byl uspokojen jejich nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, avšak doposud nebyl uspokojen jejich nárok na náhradu za sklizeň chmele realizovanou v roce 1953 předchůdcem odpůrce, a to v rozsahu soudně uplatněného nároku. Výslechem navrhovatelek bylo upřesněno, že jejich právní předchůdci v roce 1953 vnesli do družstva kromě živého a mrtvého inventáře i nesklizenou úrodu zemědělských plodin včetně chmele, protože nemovitosti i inventář družstvo převzalo 23. 7. 1953. Odpůrce s tímto návrhem nesouhlasil, protože podle jeho názoru byly nároky navrhovatelek na náhradu za živý a mrtvý inventář vypořádány dohodou ze dne 10. 2. 1993, která odpovídá příslušným právním předpisům, a požadavek na náhradu sklizně chmele je z hlediska ust. § 20 zák. č. 229/1991 Sb. neoprávněný. Samo tvrzení o vnesení nesklizené úrody odpůrce nezpochybnil. Po posouzení věci dospěl okresní soud k závěru, že v daném případě se jedná o řešení otázky, zda podle ust. § 20 zák. č. 229/1991 Sb. je dán nárok oprávněné osoby na náhradu za sklizeň realizovanou zemědělským družstvem, do něhož byl vnesen i další živý a mrtvý inventář původního vlastníka. Podle názoru soudu je nárok na náhradu sklizně v cit. ustanovení pojmově zahrnut pod pojem mrtvý inventář, příp. zásoby a náhrada za sklizeň je poskytována v rámci náhrady za mrtvý inventář a zásoby. V předmětné věci byly nároky na náhradu mrtvého inventáře, osiv, krmiv i zásob vypořádány podle nař. vlády č. 20/1992 Sb. dohodou, která podle názoru soudu zahrnuje i náhradu za vnesenou sklizeň. Vzhledem k tomuto závěru pak Okresní soud v Rakovníku rozsudkem, čj. 4 C 547/92-3 1, ze dne 12. 10. 1995, návrh navrhovatelek na poskytnutí náhrady za sklizeň chmele v roce 1953 zamítl.

111.

ÚS 378/97 Proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podaly obě navrhovatelky odvolání, v němž namítaly nesprávný právní názor soudu I. stupně v tom, že dohoda, kterou navrhovatelky uzavřely a odpůrcem, vypořádala všechny vzájemné nároky účastníků sporů, tedy včetně nároku na náhradu za sklizeň v roce 1953.

Navrhovatelky poukazovaly na to, že v obci byl nucený pacht uvržen i na další usedlosti, ale až po sklizni chmele, takže úroda zůstala v majetku původních vlastníků, ale k vypořádání nároků podle zák. č.

229/1991 Sb. došlo stejným způsobem.

Navrhovatelky dále uváděly, že jejich nárok by měl být event. posouzen jako bezdůvodné obohacení.

Navrhovatelky dále uváděly, že jejich nárok by měl být event. posouzen jako bezdůvodné obohacení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací znovu provedl listinný důkaz, a to přečtení dohody o vzájemném vyrovnání mezi účastníky.

Z této listiny zjistil, že dohodou byla vypořádána náhrada za živý a mrtvý inventář.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně jak ve skutkových otázkách tak i v otázkách právních a konstatoval, že ve smyslu zák. č.

229/1991 Sb. je poskytována náhrada za mrtvý inventář, tedy i za sklizeň obilí a chmele, výpočtem podle nař. vlády č.

20/1992 Sb.

Za této situace podle zák. o půdě již nelze poskytnout další náhradu.

Pokud se jedná o posouzení otázky bezdůvodného obohacení, vznesl odpůrce námitku promlčení.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o nárok, který vznikl v roce 1953, uběhla subjektivní i objektivní promlčecí lhůta a soud musel ke vznesené námitce promlčení přihlédnout.

Vzhledem k těmto skutečnostem pak Krajský soud v Praze rozsudkem, čj.

28 Co 369197-91, ze dne 22.

7.

1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti oběma uvedeným rozsudkům podaly navrhovatelky ústavní stížnost, protože postupem soudů bylo podle jejich názoru porušeno ust. čl.

11 odst.

1 Listiny, které přiznává každému právo vlastnit majetek, a dále byl porušen čl.

1 Listiny, který říká, že základní práva a svobody jsou nepromlčitelné.

Navrhovatelky nesouhlasily především se závěrem o tom, že náhrada za sklizeň je součástí náhrady za mrtvý inventář, považují dohodnutou náhradu za nedostatečnou.

Současně nesouhlasí se závěrem soudu o promlčení bezdůvodného obohacení, protože upozorňují na to, že svůj nárok mohly uplatnit až po roce 1991.

Vzhledem k těmto skutečnostem žádají, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

III.

ÚS 378/97 Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím soudů byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se navrhovatelky dovolávají ochrany svého práva stanoveného v čl.

1 a 11 odst.

1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.

Na základě přezkoumání spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení předmětné otázky je výchozím ust. § 20 zák. č.

229/1991 Sb., které vedle základního záměru restitucí, tj. vydání nemovitostí původním vlastníkům nebo jejich právním nástupcům, přiznává i náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob.

Jiné náhrady než jsou uvedeny v přísl. ustanoveních cit. zákona nelze v rámci zmírnění způsobených křivd poskytnout.

Specifikace náhrad za živý a mrtvý inventář je pak realizována nař. vlády č.

20/1992 Sb.

V uvedených ustanoveních však není výslovně uvedena náhrada za "vnesenou sklizeň".

Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s cit. ustanoveními, pokud předmětnou spornou otázku zahrnuly pod živý a mrtvý inventář a zásoby.

Takovému postupu soudů nelze podle názoru Ústavního soudu vytýkat rozpor se základním právem stanoveným v čl.

Takovému postupu soudů nelze podle názoru Ústavního soudu vytýkat rozpor se základním právem stanoveným v čl.

11 odst.

1 Listiny.

Jestliže navrhovatelky a odpůrce uzavřeli dohodu o vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář, nelze mít výhrady proti úvahám obecných soudů v tom smyslu, že součástí jejího obsahu je i vypořádání náhrady za uvedenou sklizeň, když jiný skutkový stav navrhovatelkami prokázán nebyl.

Pokud se jedná o ochranu samotného vlastnického práva je nutno připomenout, že Listina chrání především vlastnické právo již existující a na ně se vztahuje i ust. čl.

1 Listiny o jeho nepromlčitelnosti.

Listinou základních práv a svobod však není poskytována ochrana v případě, kdy otázka vlastnického práva je sporná a rozhoduje se o tom, zda vlastnické právo existuje či nikoliv.

Zde je subjektům, kteří tvrdí existenci vlastnického práva poskytována ochrana v tom smyslu, že je jim umožněno stanovenými postupy uplatňovat své právo a žádat, aby příslušné orgány rozhodly, zda právo existuje.

Ve skutečnosti, že ve sporu o existenci práva byl subjekt neúspěšný, nelze spatřovat III.

ÚS 378/97 porušení vlastnického práva samotného.

V předmětné věci Ústavní soud při přezkoumávání řízení, v něž byly sporné nároky uplatňovány, nezjistil ani porušení ústavních zásad, které určují postup při ochraně subjektivních práv jedince.

V postupu soudů nelze proto spatřovat ani porušení základního práva navrhovatelek stanoveného v čl.

36 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

1 písm. c) zák. č.

182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 1998 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR