Detail rozhodnutí

II.ÚS 87/97

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1998:2.US.87.97
Datum: 11. 4. 1998
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 87/97 ze dne 4. 11. 1998

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 87/97

USNESENI

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupeného JUDr. K.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, č. j. 17 Co 501/96-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 1996, č. j.. 32 C 183/92-74, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatel ústavní stížností, která byla faxem doručena Ústavnímu soudu dne 12. 3. 1997 a v písemném vyhotovení doručena dne 17. 3. 1997, se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, č. j. 17 Co 501/96-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 1996, č. j.. 32 C 183/92-74. Oběma rozsudkům stěžovatel vytýká, že jimi byla zamítnuta jeho žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., když Obvodní soud dovodil a odvolací soud potvrdil, že žalovaní nebyli shledáni osobami, na které by se vztahovalo ustanovení § 4 odst.2 zák. č. 87/1991 Sb. 1 II.ÚS 87/97 V rozhodnutích obou soudů spatřuje stěžovatel porušení čl. 36 odst.1 a 2 a čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že pod body stížnosti

V. a) soud pominul kusost důkazů plynoucích m. j. i z výpovědi JUDr. K., která svědčila o prodeji nemovitosti č. p. 1470.

b) zpochybňuje trestní rozsudek ve věci 5 T 30/72 Obvodního soudu pro Prahu 4 v tom smyslu, zda pro nedostatek náležitostí rozsudku vůbec k propadnutí majetku došlo. c) soud pominul skutečnost, že vlastnictví předmětných nemovitostí bylo stěžovateli již vráceno rozsudkem podle rehabilitačního zákona č. 119/1990 Sb. d) soud pominul existenci zákonů č. 480/1991 Sb. a zák. č. 198/1993 Sb.

VI. a) - d) konečně namítá vadné ocenění nemovitostí a navíc soudu vytýká, že soud nikterak nevážil fakt, že matka stěžovatele byla vyřazena z uchazečů o koupi těchto nemovitostí.

Z rozsudku soudu prvého stupně ústavní soud zjistil, že byl zamítnut požadavek stěžovatele, aby žalovaným byla uložena podle zák. č.

87/1991 Sb. povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, a to rodinného domku č. p.

1470 se stavební parcelou nynější č.

970 o rozloze 161 m2 a zahradou nynější č.

971/1 o výměře 545 m2, vše v kat. ú.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce sice splňuje podmínky § 19 odst.

1 k, § 3 odst.1 zák. č.

87/1991 Sb. (dále jen zákona), protože je občanem ČR, je osobou, která byla podle zák. č.

119/1990 Sb. rehabilitována a má na území republiky trvalé bydliště.

Dovodil též, že žalobce podal výzvu k vydání nemovitosti ve lhůtě stanovené § 5 odst.2 zákona a žalobu u soudu podal včas ve lhůtě (§ 5 odst.4 zákona).

V řízení se však žalobci nepodařilo prokázat, že žalovaní jsou osobami povinnými ve smyslu ust. § 4 odst.

2 zákona, když předmětnou nemovitost koupili na základě kupní smlouvy od státu.

Nebylo totiž prokázáno, že by II.ÚS 87/97 žalovaní (v té době 1. a 2. žalovaní) předmětnou nemovitost koupili v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Soud prvého stupně na základě provedených důkazů dovodil, že při prodeji nemovitosti ze státu na nové nabyvatele, nedošlo k porušení směrnice Ministerstva financí ze dne 2.

1964 pro prodej rodinných domků Rovněž tak zdůraznil namítaný zánik věcného břemene, zřízeného pro matku stěžovatele a posléze se zabýval i cenou nemovitostí při jejich prodeji nabyvatelům.

V závěru dovodil, že původní nabyvatelé nemohou již býti povinnými osobami, neboť nemovitosti prodali své dceři a vnukovi, které soud připustil jako účastníky řízení na straně žalovaných.

Žalobu zamítl proto, že žalovaní nesplňují podmínky § 4 odst.2 zák. č.

87/1991 Sb.

V odvolání stěžovatele se odvolací soud zaměřil hlavně na otázku, zda žalovaní jsou osobami, které předmětnou nemovitost nabyli v rozporu s platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele ve smyslu § 4 odst.2 cit. zákona.

Při tom konstatoval, že soud prvého stupně se řádně zabýval a zhodnotil všechny skutkové okolnosti ze kterých vycházel, že se řádně vypořádal se všemi žalobními tvrzeními.

Znovu podrobně rozebral tvrzení žalobce o protiprávním zvýhodnění žalovaného tím, že nemovitost nebyla odprodána jeho matce.

V tomto kontextu odkázal na vyhlášku FMF ze dne 24.

1988 č.

119/1988 Sb., která byla platná v době převodu nemovitosti na žalované.

Rozebral znovu znalecký posudek arch.

A.N., sloužící pro odprodej nemovitosti ze státu na žalované a znalecký posudek Ing.

F.H., který přezkoumával správnost prvého znaleckého posudku.

Konečně konstatoval, že možný rozdíl v ceně 6,24 %, spočívající v odlišném stanovisku o životnosti II.ÚS 87/97 převáděné nemovitosti, v rámci zákonem povolené tolerance, nelze považovat za zvýhodnění žalovaných.

Ústavní soud při hodnocení podané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Body sub V. a) - d) a VI. a) - d), které uvádí stěžovatel ve své stížnosti jako skutečnosti, které podle jeho názoru porušují ústavnost a tím i jeho základní práva, jsou jím uváděny obecně a postrádají jakýchkoli konkrétních údajů.

Tyto námitky směřují vesměs k porušení zákonnosti, jejichž hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť není orgánem soustavy obecných soudů a ani není jejich přezkumnou instancí.

Ostatně s námitkami uvedenými sub sub Va) a VI. a) - d) stížnosti se oba soudy podrobně zabývaly.

Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu kopii rozsudku ze dne 10.

1972, č. j.

5 T 30/72 ve věci odsouzení stěžovatele, který v enunciátu výslovně uvádí, že podle § 51 odst.2 tr. zák. se obžalovanému ukládá trest propadnutí majetku, kdy v odůvodnění je přímo uveden předmětný rodinný domek.

Tvrzení stěžovatele sub V.b), který vytýká tomuto rozsudku nedostatek náležitostí, které nespecifikuje a klade si otázku, zda k propadnutí majetku skutečně došlo, není věcí nalézání Ústavního soudu.

Pokud se stěžovatel dovolává svého vlastnictví v důsledku toho, že výrok o zabavení majetku byl v jeho případě spolu s rehabilitací podle zák.č.

119/1990 Sb. zrušen a kdy současně vylučuje účinnost ustanovení § 23 odst.2 pro existenci ustanovení odst.

3 zák. č.

119/1990 Sb., nelze mu rovněž přisvědčit.

Toto tvrzení popírá ve svém důsledku stěžovatel sám, když pro vydání nemovitostí volil postup podle zák. č.

87/1991 Sb. a nikoli prostou reivindikační žalobou.

Rovněž nelze vytýkat oběma soudům, že nepřihlédly k existenci zákona č.

480/1991 Sb. a č.

198/1993 Sb., neboť celé jednání probíhalo v duchu možností nápravy spáchaných křivd dobou totality, ovšem při splnění zákonem stanovených podmínek.

II.ÚS 87/97 Oběma soudům nelze vytýkat porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces, jak to stanoví čl.

36 odst.1 a 2 Listiny a ani porušení čl.

11 odst.

1, 3 a 4 Listiny ve vztahu na čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod o vlastnických právech, když jejich výkon zákonem stěžovateli dosud nebyl svěřen.

Protože nedošlo k porušení ústavních základních práv stěžovatele, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu V Brně dne 4. listopadu 1998