Detail rozhodnutí

II.ÚS 255/97

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1998:2.US.255.97
Datum: 6. 10. 1998
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 255/97 ze dne 10. 6. 1998 N 69/11 SbNU 159 Přípustnost hodnocení jediného důkazu

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky J. B., zastoupené JUDr. Z. K., za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Okresního soudu v Pardubicích a vedl. účastníka P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43 se zrušují. Odůvodnění. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 8 C 175/93, byla zamítnuta její žaloba na zrušení kupní smlouvy, uzavřené dne 29. 11. 1962 a registrované bývalým státním notářstvím v Pardubicích dne 20. 2. 1963 pod číslem registrace P. R. 62/63 a to v části, kterou byly stěžovatelkou na tehdejšího kupce bezplatně převedeny zemědělské pozemky, a to p. č. 367/4 v kat. území Chýšť, p.č. 413/19 v kat. území Kasaličky a p. č. 381/3 v kat. území Voleč. Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54, k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích potvrdil. Stěžovatelka svůj nárok opírala o znění § 8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, kde namítala, že zemědělské pozemky kupující straně neprodala, ale že na nátlak notáře byly na kupujícího převedeny bezplatně v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu k níž pozemky patřily. Původní žaloba směřovala proti J. K., P. K. a P. K., byla však po vyjasnění situace, zvláště s přihlédnutím k usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 7. 1994, č. j. D 997/93-21-17, v projednávání dědictví po zemřelém F. K., nar.

10.

1949 a zemřelém dne 23.

1993, omezena pouze na P.

K., která se stala jedinou vlastnicí restitučně uplatněných nemovitostí.

Okresní soud v Pardubicích pod bodem I. svého rozsudku ze dne 22. září 1995, č. j.

8 C 175/93-43, proti dvěma prvým žalovaným řízení zastavil.

Odvolání stěžovatelky směřovalo proti zamítnutí návrhu na zrušení části kupní smlouvy ze dne 29.

11.

1962, obsaženému v části II. rozsudku a proti části III. o nákladech řízení.

Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. září 1995, č. j.

8 C 175/93-43, Ústavní soud zjistil, že soud připustil, že by stěžovatelka mohla být oprávněnou osobou podle zák.č.

229/1991 Sb., ale že se jí v řízení nepodařilo prokázat, že tyto pozemky převedla na právního předchůdce žalované bezúplatně.

Pozemky byly převedeny kupní smlouvou a z této kupní smlouvy vyplývá, že předmětem prodeje byly vedle domu i zemědělské pozemky, které jsou předmětem řízení, a to za ujednanou kupní cenu 10.

000 Kč.

S ohledem na ustanovení § 134 o. s. ř., který je v rozsudku celý citován, měl soud za prokázané, že uvedené údaje o kupní smlouvě jsou pravdivé, neboť nebyl prokázán opak.

Sama stěžovatelka i její matka, slyšená jako svědkyně, shodně uvedly, že kupní cena dohodnutá mezi účastníky kupní smlouvy ze dne 29.

11.

1962, se týkala pouze domu č. p.

4 ve Volči a nikoli zemědělských pozemků.

Sama dovozuje však dále, že stěžovatelka před soudem uvedla, že notář navrhl, aby předala spolu s domem i zemědělské pozemky, což stěžovatelka učinila a potvrdila svým podpisem na notářském zápisu o kupní smlouvě.

Proto soud I. stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka ustanovení § 8 odst.3 zák. č.

229/1991 Sb. o bezúplatném převodu zemědělských pozemků na povinnou osobu osobou oprávněnou a z tohoto důvodu žalobu zamítl.

Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Pardubicích spis sp. zn.

8 C 175/93 a současně jej požádal o vyjádření k ústavní stížnosti.

Soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

V odvolání stěžovatelka do rozsudku soudu I. stupně namítla, že právní závěr soudu I. stupně neodpovídá dosavadnímu řízení a zvláště provedeným důkazům.

Vytkla soudu, že nesprávně vyvodil z její výpovědi, že vědomě prodala za dohodnutou cenu zemědělské pozemky, což vůbec nebylo pravdivé, neboť chyběla zde její vůle k projevu prodeje.

Ustoupila pouze naléhání notáře, který jí rovněž nenavrhoval prodej, nýbrž bezplatný převod.

Dvě osoby mluvily pro stěžovatelku, proti nikdo.

V tomto řízení navrhla stěžovatelka ještě výslech svědka J.

Tento důkaz soud nepřipustil.

Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. dubna 1997 Ústavní soud zjistil, že zástupce žalobkyně přednesl své odvolání, poukázal na praxi zemědělských družstev a navrhl soudu zrušení rozsudku.

Žalobkyně odkázala na přednes svého právního zástupce a po poradě s přerušením jednání byl odvolacím soudem vyhlášen rozsudek.

Žádné zjišťování a dokazování odvolací soud neprováděl.

Podle citovaného protokolu jednání začalo v 10,00 h. a skončilo v 10,20 h.

V odůvodnění rozsudku potom odvolací soud konstatoval, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a protože se s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry ztotožňuje, plně na ně odkazuje.

Uvedl znovu citaci ustanovení § 8 odst.3 zákona o půdě a dospěl k závěru, že pojmy "bezúplatné převedení" a "darování" znamenají totéž, jsou pouze vyjádřeny jinými slovy.

K ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů může dojít pouze v případech, je-li stěžovatelem tvrzeno, že došlo k porušení jeho ústavních práv a splnil-li podmínky ustanovení § 72 odst.1 písm. a) a odst.2 - 4 zák. č.

182/1993 Sb. v platném znění.

Protože nebyl dán důvod k odmítnutí stížnosti podle § 43 zák. č.

182/1993 Sb. v platném znění, byl Ústavní soud nucen zkoumat, zda došlo k porušení čl.

90 Ústavy, který má vazbu na ustanovení čl.

36 odst.1) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jak ve své stížnosti uvedla stěžovatelka.

V projednávané věci se v případě stěžovatelky jednalo o uzavření smlouvy na budovu, ke které v restituci požadované zemědělské pozemky náležely.

Jednalo se o převod zemědělské usedlosti, kde přední část byla obytná a druhá část byla zemědělského určení, i když byla stavebně s obytnou částí spojena.

V této druhé části se nacházely chlévy, na to navazovala stodola a v zemědělském areálu usedlosti byl postaven špejchar a další chlév.

Polnosti, o které požádala restituentka, se v té době nacházely v obhospodařování JZD, bez nich však dříve nebyla myslitelná funkčnost zemědělské usedlosti.

Notářský zápis bývalého státního notářství v Pardubicích ze dne 29.

11.

1962, č. j.

NZ 606/62, N 916/62 při identifikaci všech nemovitostí v kapitole I. uvádí, že nemovitosti jsou kupujícímu prodávající prodány se všemi stavebnostmi, se vším zákonným příslušenstvím a se všemi právy a břemeny v mezích, jak je sama prodávající držela a užívala.

Kromě domu č. p.

4 ve Volči se stavební p. č.

28 a p. č.

50, 51 a 54 - zahrady obsahoval výčet nemovitostí i výše uvedené polnosti, o které se uchází restituentka.

Za všechny tyto nemovitosti, stavební parcelu a zahrady byla stanovena kupní cena 10.000 Kč.

Pro stanovení ceny nebyl proveden jakýkoli znalecký odhad.

Žádný z obou rozhodujících soudů neprovedl důkaz znaleckým posudkem, aby se přesvědčil, zda tato cena může v sobě zahrnovat i cenu za polnosti.

Vyrovnat se s touto zásadní problematikou odkazem na znění § 134 o. s. ř., a uznat pravdivost citované kupní smlouvy, aniž by byl proveden jakýkoli důkaz této pravdivosti je zavádějící a nesprávný.

Sama "kupní smlouva" není jen smlouvou kupní, neboť v sobě obsahuje dar ve výši 10.

000 Kč pro nezletilého syna (13 let), pro něhož byly nemovitosti zakoupeny rodiči.

V části VI. smlouvy je uvedeno, že mu poskytují darem kupní cenu na zaplacení nemovitosti a z tohoto titulu si pro sebe vyžádali právo jejich doživotního a bezplatného užívání.

Soudům musí již být známa tehdejší "Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydaná dne 15.

1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č.j.

61 516/64-M2-práv.)", která petrifikovala dosavadní stav, kdy byli prodávající nuceni převádět na stát nebo na kupujícího zemědělské pozemky v případě, když chtěli na ně převést budovu, ke které tyto pozemky patřily. ( Pl.

ÚS 16/93 ).

Nejednalo se tedy o smlouvu kupní, nýbrž, jak byl pro podobné smíšené akty tehdy používaný termín, o smlouvu postupní.

Výraz "postupní" vyjadřoval prioritu státu při ochraně výrobního potenciálu zemědělské půdy.

Nelze také souhlasit se zjednodušeným právním názorem odvolacího soudu, že výraz "darování" a "bezúplatný převod" znamenají totéž.

Výraz "převedení" je daleko širší než "darování".

Převedení se může uskutečnit různými způsoby : koupí, výměnou, darováním, dohodou při vypořádání BSM a nyní také samostatným titulem podle zák. č.

229/1991 Sb. - bezúplatným převodem.

Tento institut byl zákonodárcem volen úmyslně, neboť tímto způsobem přecházela za totality do státního nebo družstevního majetku převážná většina zemědělského majetku.

Stručně řečeno jinak, jakkoli Ústavnímu soudu v důsledku zásady nezávislosti obecných soudů upravené v čl.

82 Ústavy nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, dospěl v dané věci k závěru, že za situace, kdy v době uzavření předmětné kupní smlouvy 20.

1963 bylo již vlastnictví k pozemkům v užívání zemědělských družstev devastováno v takové míře, že účastníci smluvních vztahů při převodu ve skutečnosti o nich ani vážněji neuvažovali, respektive k němu neměli důvody jak o tom svědčí shora citovaná instrukce představující jakýsi smluvní přímus či smluvní donucení stran takových pozemků převáděných v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, kterou byl tento proces devastace završen, nelze pouze na základě výpovědi samotné stěžovatelky věrně odrážející situaci popsanou shora, dospět k závěru, že nešlo o skutkovou podstatu dle § 8 odst.3 zák. č.

229/1991 Sb. bezúplatného převodu, a to s tím důsledkem, že takové hodnocení jediného důkazu nemá nic společného s § 6 o. s. ř. ukládajícím soudu zjistit skutečný stav věci ani ustanovením § 132 o. s. ř., dle něhož soudy hodnotí důkazy sice podle své úvahy, ale nikoli účelově či libovolně.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že oba rozhodující soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu práv stěžovatelce, čímž porušily ustanovení čl.

90 - věta prvá Ústavy a čl.

36 odst.1 Listiny.

Spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušil Ústavní soud i v eneunciátu uvedený rozsudek soudu I. stupně, neboť tímto rozsudkem došlo také k porušení ústavnosti (§ 82 odst.3 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb.).

Pro úplnost je třeba uvést, že novelizací zákona č.

229/1991 Sb. zákonem č.

30/1996 Sb. došlo dnem 9.

1996, m. j. k rozšíření § 8, takže odstavec, vztahující se na projednávanou věc, má nyní číslo 4 a nikoli č.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. června 1998