Detail rozhodnutí

II.ÚS 249/97

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1998:2.US.249.97
Datum: 26. 2. 1998
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu II.ÚS 249/97 Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti J.

V., zastoupené JUDr.

Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j.

6 Co 391/97-100, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.12.

1996, č.j.

16 C 175/95-81 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j.

6 Co 391/97-100, a to na základě určení Ústavního soudu, že darovací smlouva, uzavřená dne 5.4.

1995 mezi vedlejší účastnicí J.

J. a vedlejším účastníkem P.

J. o převodu parcely č.

3551/3 k.ú.

Č.B., není v souladu s čl.

1, 4 a 10 odst.2, čl.

11 odst.3 a čl.

38 odst.2 Listiny základních práv a svobod a s čl.1, čl.

90 a 95 Ústavy.

Dále požaduje, aby před rozhodnutím o ústavní stížnosti byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j.

6 Co 391/97-100.

Skutkový podklad stížnosti spočívá v tom, že stěžovatelka dne 8.11.

1991 darovala první vedlejší účastnici předmětnou parcelu včetně oplocení, venkovních úprav, porostů atd.

Součástí této darovací smlouvy byl osobní závazek obdarované, umožnit stěžovatelce vstup na darovanou parcelu a užívání studny, a to na doživotí.

V důsledku vzniklých neshod mezi dárkyní a obdarovanou se poté stěžovatelka domáhala vrácení daru podle § 630 odst.1 o.z.

První vedlejší účastnice nesouhlasila s tvrzeným porušováním "dobrých mravů" ze strany stěžovatelky a darovací smlouvou ze dne 5.4.

1995 darovala předmětnou parcelu svému synovi - druhému vedlejšímu účastníkovi, ovšem již bez dřívějšího osobního závazku.

S otázkou právoplatnosti obou darovacích úkonů se oba soudy vypořádaly, když současně upozornily na rozdíl mezi věcným břemenem a osobním závazkem obsaženým ve smlouvě a na právní důsledky a závaznost jejich použití.

Ústavní stížností vytýkaná neústavnost darovacího aktu spočívá ve výkladu pojmu "dobré mravy".

Stěžovatelka i ve svém vyjádření ze dne 14.10.

1997 znovu uvádí, že porušení těchto dobrých mravů spatřuje právě v dalším darovacím úkonu, tj. následném daru ve prospěch druhého vedlejšího účastníka.

Stěžovatelka uvádí, že soudy obou stupňů se s touto otázkou naprosto nevyrovnaly a nesprávně ji posoudily.

Pro posouzení této otázky, lze vycházet obecně z toho, že "dobré mravy"jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.

Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.

Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti.

V posuzování obou soudů žádné porušení ústavnosti nezjistil.

K vytýkanému porušení řízení před odvolacím soudem, blíže ve stížnosti nespecifikovaném, lze uvést, že v rámci odvolacího řízení účastníci žádné další důkazy nenavrhovali a ani nenamítali, že by soud prvého stupně učinil špatná skutková zjištění.

Konečně stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že jí nepovolil dovolání, ač podle jejího názoru se jednalo o věc po právní stránce zásadního významu.

Posouzení otázky "zásadního právního významu" přísluší výlučně soudu.

Pokud tedy dospěl krajský soud k jinému názoru, měla stěžovatelka ještě možnost podle § 239 odst.2 o.s.ř., obrátit se na dovolací soud sama, kdy by přípustnost takového dovolání byla dána v případě, kdyby dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí krajského soudu má po právní stránce zásadní význam.

Protože nedošlo k žádnému porušení ústavnosti v jednání a rozhodnutí obou soudů, bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.1 písm.c) zák.č.

182/1993 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný, a to v obou bodech.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26.2.

1998