Detail rozhodnutí

IV.ÚS 182/95

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1997:4.US.182.95
Datum: 27. 3. 1997
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 182/95 ze dne 27. 3. 1997

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 182/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti R.V., zastoupeného advokátem JUDr.

J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

3 To 272/95, ze dne 27.6.1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.

12 T 138/94, ze dne 27.12.1994, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel svou ústavní stížností napadá pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

3 To 272/95, ze dne 27.6.1995.

Tímto rozsudkem byla v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.

12 T 138/94, ze dne 27.12.1994, zrušena část výroku o vině (v bodě la), výrok o trestu ve vztahu k stěžovateli R.V. a výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené firmě T., přičemž při nezměněném výroku o vině u zbylých skutků byl R.V. odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků.

Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě porušily, podle názoru stěžovatele, jeho základní ústavně zaručené právo - 2 - IV.

ÚS 182/95 na obhajobu, obsažené v čl.

40 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, které dále specifikuje, jenž se týkaly skutků, označených v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.

12 T 138/94, ze dne 27.

12.

1994, pod body lb), ld) a 2 b).

Po podání ústavní stížnosti rozhodl Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch stěžovatele proti ústavní stížností napadenému rozsudku tak, že tímto rozsudkem - rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.1995, sp. zn.

3 To 272/95, pokud jím byl k odvolání stěžovatele ponechán nezměněn napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27.12.1994, sp. zn.

12 T 138/94, ve výroku o vině ohledně trestného činu loupeže podle § 234 odst.

1 trestního zákona (bod lb), byl v neprospěch stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 254 odst.

1, § 259 odst.

1 trestního řádu a v řízení předcházejícím v § 2 odst.

5, 6, 12 trestního řádu.

Tento rozsudek byl v rozsahu výslovného porušení zákona ve výroku o trestu zrušen.

Ve výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst.

1 trestního zákona (bod lb) ohledně stěžovatele byl zrušen též rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27.12.1994, sp. zn.

12 T 138/94, současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Ostravě bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Za ostatní trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27.12.1994, sp. zn.

12 T 138/94, a to trestný čin loupeže podle § 234 odst 1 trestního zákona (bod ld), trestný čin krádeže podle § 247 odst.

1 písm. b), odst.

2 trestního zákona (bod lc,f, bod 2a, b), trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst.

1, odst.

2 trestního zákona, ve znění zákona č.

557/1991 Sb., (bod le, f), trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst.

1 trestního zákona (bod 1e) a trestné činy útoku na veřejného činitele podle § 156 odst.

1 písm. a), § 153 odst.

3 trestního zákona, ve znění zákona č.

557/1991 Sb. (bod 3), byl stěžovateli podle § 234 odst.

1 trestního zákona, § 35 odst.

1 trestního zákona nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v 3 - IV.

ÚS 182/95 trvání 6 let nepodmíněně.

S ohledem na výsledek řízení o stížnosti pro porušení zákona zabýval se Ústavní soud již pouze důvodností ústavní stížnosti ve vztahu ke skutkům, za něž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným, a v poměru k nimž stěžovatel v ústavní stížnosti porušení svých ústavně zaručených práv namítal, tj. skutkům uvedeným v rozsudku Okresního soudu v Ostravě pod body 1d a 2b.

V tomto směru však Ústavní soud nezjistil, že by v průběhu trestního řízení při provádění dokazování a hodnocení důkazů došlo k porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je také právo na obhajobu.

Také v poměru k těmto skutkům stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na obhajobu, k němuž podle jeho názoru mělo dojít proto, že oba soudy nebraly v úvahu jeho návrhy na doplnění dokazování.

V tomto směru však ani Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu, tvrzené porušení práva na obhajobu stěžovatele neshledal.

Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily a z jakých důvodů je považovaly za dostačující.

Za této situace, kdy rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl zrušen výrok o vině stěžovatele trestným činem loupeže podle § 234 odst.

1 trestního zákona (bod 1b), v poměru k němuž bylo možno považovat ústavní stížnost za důvodnou, je již nyní ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost neopodstatněná, a proto byla Ústavním soudem podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb. odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 1997.

JUDr.

Eva Zarembová soudce zpravodaj