Detail rozhodnutí

IV.ÚS 80/96

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1996:4.US.80.96
Datum: 21. 6. 1996
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 80/96 ze dne 21. 6. 1996 N 51/5 SbNU 409 K restitučním důvodům podle zákona o půdě v souvislosti s vládním nařízením č. 15/1959 Sb.

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. června 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. M. zastoupeného JUDr. J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1995, čj. 22 Ca 395/95-18, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Okresního úřadu v Šumperku, okresního pozemkového úřadu, 2) České republiky, zastoupené Okresním úřadem v Šumperku, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1995, čj. 22 Ca 395/95-18, se zrušuje. O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku, okresního pozemkového úřadu, ze dne

17.

1995, čj.

1474/4572/95/2, o tom, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v k. ú.

R., ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označených, stěžovatel setrvává na svém stanovisku, že jeho nárok na vydání nemovitostí podléhá režimu zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť původní vlastnice V.

B. na těchto nemovitostech zemědělsky hospodařila.

Uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, v jehož odůvodnění je konstatováno, že stěžovatelův nárok, který měl a mohl být uplatněn podle zákona č.

403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již nelze uplatnit podle zákona č.

195/1993 Sb., a to bez ohledu na to, zda jde či nejde o majetek zemědělský nebo zda jeho odnětí podle vládního nařízení č.

15/1959 Sb. bylo v rozporu s tehdejšími předpisy, byly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, jež jsou zakotveny v článku 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - krajský soud vydal totiž své rozhodnutí bez jednání, aniž by byly splněny podmínky, uvedené v ustanovení § 250f o. s. ř. -, jakož i v článku 36 odst.

1 Listiny, článku 90 Ústavy ČR a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Tím, že krajský soud nerespektoval základní smysl restitučních zákonů, rozhodl v rozporu i s článkem 4 odst.

4 Listiny.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě ve vyjádření poukázal na článek 36 odst.

2 a odst.

4 Listiny, podle kterých podmínky a podrobnosti přezkumu rozhodnutí veřejné správy upravuje zákon.

V daném případě jde o ustanovení § 250f o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 250l odst.

2 o. s. ř., které je soudní praxí vykládáno tak, že se ústní jednání nenařizuje tehdy, není-li k rozhodnutí ve věci zapotřebí dalších stanovisek účastníků a lze-li rozhodnout na základě obsahu správního spisu.

Současně krajský soud odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, podle které Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, postupují-li ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

Ze všech uvedených důvodů navrhuje proto Krajský soud v Ostravě, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník Okresní úřad v Šumperku, okresní pozemkový úřad, ve vyjádření uvedl, že na projednávanou věc zákon č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedopadá, takže napadeným rozhodnutím nemohly být porušeny stěžovatelovy ústavně zaručená základní práva a svobody.

Navrhuje proto rovněž zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník Česká republika - Okresní úřad Šumperk - se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastník Pozemkový fond ČR se tohoto postavení vzdal.

Podle článku 38 odst.

2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

V tomto směru Krajský soud v Ostravě, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, vycházel ze závěru, že v projednávané věci jde jen o posouzení právní otázky, a proto rozhodoval o opravném prostředku stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku, okresního pozemkového úřadu, bez jednání s poukazem na ustanovení § 250f o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 250l odst.

2 o. s. ř.

Jak však Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu z 15.

1995, sp. zn.

IV.

ÚS 105/94 , nestačí k aplikaci citovaného ustanovení pouhá skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna především základní podmínka v tomto ustanovení uvedená, totiž že jde o jednoduchý případ.

Za takový případ však posuzovanou věc považovat nelze, uváží-li se, že jde o posouzení hranic věcné působnosti mezi zákonem č.

403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to v těch případech, kdy uplatněním vládního nařízení č.

15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, došlo ke ztrátě zemědělského majetku.

Pokud tedy v projednávané věci rozhodl Krajský soud v Ostravě bez jednání, porušil tím stěžovatelovo ústavně zaručené právo, zakotvené v již citovaném článku 38 odst.

2 Listiny.

Ústavní soud setrvává rovněž na stanovisku, uvedeném již v citovaném nálezu, že v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst.

1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, a to s odvoláním na vládní nařízení č.

15/1959 Sb., ačkoli se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, i když v jeho ustanovení § 6 není výslovně vládní nařízení č.

15/1959 Sb. uvedeno.

Toto stanovisko ostatně Krajský soud v Ostravě zaujal, a to dokonce v téže věci, i ve svém rozhodnutí ze dne 25.

1994, sp. zn.

22 Ca 507/93, v napadeném rozhodnutí však dospěl ke zcela kontradiktornímu závěru, že, jak již bylo konstatováno, stěžovatelův nárok, který měl a mohl být uplatněn podle zákona č.

403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již nelze uplatnit podle zákona č.

195/1993 Sb. (správně zákona č.

229/1991 Sb.), a to bez ohledu na to, zda jde či nejde o majetek zemědělský nebo zda jeho odnětí podle vládního nařízení č.

15/1959 Sb. bylo v rozporu s tehdejšími předpisy.

Tím, že Krajský soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí věc z výše uvedených hledisek vůbec nezkoumal, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst.

1 Listiny, článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. června 1996