Detail rozhodnutí

IV.ÚS 210/96

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1996:4.US.210.96
Datum: 19. 12. 1996
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 210/96 ze dne 19. 12. 1996 N 143/6 SbNU 551 K postupu soudu ve správním soudnictví podle části páté o.s.ř.

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 1996 v senátě ve věci Mgr.

K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.

1996, čj.

22 Ca 683/95-24, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 4.

1995, čj.

FŘ 534/120/1993, a rozhodnutími Finančního úřadu v Havířově ze dne 13.

1993, čj.

FÚ/210/4409/93/Ge a čj.

FÚ/210/4410/93/Ge, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.

1996, čj.

22 Ca 683/95-24, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zamítajícímu žalobu stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 4.

1995, čj.

FŘ 534/120/1993, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v Havířově ze dne 13.

1993, čj.

FÚ/210/4409/93/Ge a čj.

FÚ/210/4410/93/Ge, stěžovatelka mimo jiné uvádí, že Krajský soud v Ostravě rozhodl bez jednání, ačkoliv šlo o složitou a novou daňovou problematiku, a nepřihlédl přitom k vadám řízení před správními orgány, ačkoliv vzhledem k ustanovení § 250i o. s. ř. tak byl povinen učinit a také tak mohl učinit vzhledem k odbornému posudku daňového poradce.

Tím ze strany Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení článku 96 odst.

1, 2 Ústavy ČR, jakož i článku 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka vytýká dále celou řadu nedostatků i na straně správních orgánů, které nepostupovaly podle základních zásad zákona ČNR č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a tím porušily článek 1 a článek 2 odst.

2, 3 Listiny.

Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve spojení s předcházejícími rozhodnutími správních orgánů zrušil.

Krajský soud v Ostravě poukázal ve vyjádření předsedkyně senátu ze dne 20.

11.

1996 na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, zejména na jeho nález publikovaný pod č.

269/1996 Sb.

Vedlejší účastník Finanční ředitelství v Ostravě uvedl ve vyjádření svého ředitele ze dne 11.

11.

1996, že s námitkami stěžovatelky se nelze ztotožnit.

Finanční úřad v Havířově, stejně jako Finanční ředitelství v Ostravě, postupovaly v souladu s obecně závaznými právními předpisy a právě zjištění jejich porušení ze strany stěžovatelky bylo důvodem pro dodatečné vyměření daňové povinnosti.

Stanovisko k použití ustanovení § 250f o. s. ř., umožňujícího soudu rozhodnout bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky, vyjádřil Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí, v nichž vesměs byla zdůrazněna jeho výjimečnost.

V projednávané věci, podle názoru Ústavního soudu, však o takový jednoduchý případ nepochybně nejde.

Shora uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti citovaným rozhodnutím Finančního úřadu v Havířově, kterými byla stěžovatelce dodatečně vyměřena důchodová daň za rok 1991 a 1992 v celkové výši Kč 1 073 450,--.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že stěžovatelka neprokázala zahrnutí počítače používaného k podnikatelské činnosti do obchodního majetku a že částka Kčs 263 227,--, zúčtovaná na účet č.

372, nemá povahu manka, protože nebyla takto deklarována v rámci inventarizace k 31.

12.

1992 ani v rámci mimořádné inventarizace.

Krajský soud v Ostravě, jenž rozhodoval o žalobě stěžovatelky na přezkoumání zmíněného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a tuto žalobu zamítl, uvedl v důvodech svého rozhodnutí, že řízení soudu při přezkoumávání správního rozhodnutí na základě žaloby podle hlavy druhé části páté o. s. ř. je ovládáno dispoziční zásadou, když ustanovení § 249 odst.

2 o. s. ř. ukládá žalobci povinnost označit rozsah napadení správního rozhodnutí, jakož i povinnost uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje jeho nezákonnost.

Žalobce musí tedy explicitně uvést, která konkrétní ustanovení právních předpisů byla podle jeho názoru porušena a také důvody takového tvrzení.

Stěžovatelka však pouze obecně poukázala na nerespektování základních zásad daňového řízení uvedených v ustanovení § 2 odst.

2 zákona ČNR č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by konkrétně uvedla, v čem porušení těchto zásad spočívá.

I při nejmírnějších požadavcích musí být tedy ze žaloby zřejmo, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má soud napadené rozhodnutí přezkoumávat, tyto podmínky však žaloba nesplňovala.

Trpěla-li však žaloba na přezkoumání rozhodnutí správních orgánů vytýkanými vadami, bylo povinností krajského soudu naříditi jejich odstranění, neboť neodstranění takových vad je dokonce důvodem zastavení řízení podle ustanovení § 250d odst.

3 o. s. ř.

Jestliže tak krajský soud neučinil, sotva mohl dospět ke spolehlivému závěru o tom, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem (§ 250j odst.

1 o. s. ř.), a navíc si tak uzavřel i cestu k případnému závěru podle odst.

2 citovaného ustanovení, a to i pokud jde o otázku, zda zjištění skutkového stavu bylo dostačující k posouzení věci.

Již ve světle tohoto aspektu se tedy, podle názoru Ústavního soudu, ukazuje, že k rozhodnutí bez nařízení jednání nebyly v projednávané věci splněny podmínky uvedené v ustanovení § 250f o. s. ř.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů, aniž by již považoval za nezbytné se zabývat dalšími aspekty případu, ústavní stížnosti pro porušení článku 38 odst.

2 Listiny vyhověl [§ 82 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu] a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 19. prosince 1996