Detail rozhodnutí

II.ÚS 106/96

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1996:2.US.106.96
Datum: 7. 8. 1996
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 106/96 ze dne 8. 7. 1996

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu II.ÚS 106/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele K., zast. advokátem JUDr.

J.S., proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29.1.1996 sp. zn.

38 o 28/96, takto: Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í: Navrhovatel podal dne 12.4.

1996 ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29.1.1996 sp. zn.

38 o 28/96, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov z 23.10.1996 č.j.

7 C 826/94-139 o přerušení řízení a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

Namítl, že Krajský soud v Brně porušil jeho ústavní právo na rovné postavení před soudem podle čl.

96 odst.

1 Ústavy České republiky a právo na ochranu jeho práv u nestranného soudu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, neboť věc nebyla posouzena objektivně, zejména krajský soud vůbec nepřihlížel k vyjádření jeho právního zástupce z 11.12.1995 a ve svém usnesení je naprosto ignoroval.

V doplnění a upřesnění stížnosti, podaném na výzvu asistentky soudce z jeho pověření podle § 41 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhovatel trval na návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně z 29.1.1996 sp. zn.

38 o 28/96, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov z 23.10.1995 č.j.

7 C 826/95-139 o přerušení řízení o žalobě 33 žalobců proti dvěma žalovaným, z nichž prvním je právě navrhovatel v tomto řízení před ústavním soudem, o neplatnost kupních smluv a věc byla 1 II.ÚS 106/96 vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Uvedl, že jediným prostředkem k revizi napadeného rozhodnutí je ústavní stížnost, neboť proti tomuto usnesení není přípustné odvolání ani dovolání.

Vytkl odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého usnesení sice konstatuje, že řízení bylo přerušeno, cituje odvolání žalobců, jež shledává důvodným, vůbec se však nezmiňuje o podrobném a argumentačně podloženém vyjádření zástupce 1. žalovaného k odvolání, což nasvědčuje tomu, že se jím v odvolacím řízení nezabýval a nevzal je ani na vědomí.

Tímto postupem porušil Krajský soud v Brně zásadu rovnosti účastníků před soudem podle čl.

96 odst.

1 Ústavy.

Z přiloženého opisu rozhodnutí krajského soudu bylo zjištěno, že Okresní soud Brno-venkov v řízení o návrzích 33 žalobců proti žalovaným 1.

K., 2.

ZD Š., o určení neplatnosti kupních smluv vydal dne 23.10.1995 usnesení č.j.

7 C 826/94-139 o přerušení řízení podle § 109 odst.

2 o.s.ř. do pravomocného skončení řízení vedených u Okresního soudu v Hodoníně.

Vyslovil názor, že v těchto sporech o vydání majetkových podílů žalobců bude muset soud vyřešit otázku, zda žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č.

229/1991 Sb., v platném znění, nebo zákona č.

42/1992 Sb.

Krajský soud v Brně, který se věcí v tomto procesním stadiu zabýval na základě odvolání žalobců, usnesení o přerušení řízení zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud přerušil řízení podle § 109 odst.

2 písm. c) o.s.ř., přičemž z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že je pouze na úvaze soudu, zda řízení přeruší, neboť zákon mu to, na rozdíl od případů, na něž se vztahuje ustanovení § 109 odst.

1 o.s.ř., nepřikazuje.

Rozhodujícím kritériem pro přerušení razení může být jen hospodárnost řízení.

Tento předpoklad však podle odvolacího soudu není splněn, když pokračování v řízení by bylo vázáno na právní moci celkem 27 sporů, z nichž některé se před Okresním soudem v Hodoníně vedou teprve od minulého roku.

Za této situace by přerušení řízení nevedlo k zefektivnění procesu, neboť soud I. stupně si může v tomto jediném koncentrovaném řízení otázku nároků žalobců podle zákonů č.

229/1991 Sb. a č.

42/1992 Sb. vyřešit sám.

Ústavní stížnost není důvodná.

Krajský soud v Brně v odůvodnění rozhodnutí, proti němuž byla podána ústavní stížnost, dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažuje v tomto případě přerušení řízení podle § 109 odst.

2 písm. c) o.s.ř. za účelné.

Tímto rozhodnutím nijak nevybočil z rámce ústavnosti.

Nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tvrzení stěžovatele, že v řízení před soudem posledního stupně došlo k porušení principu rovnosti účastníků.

V žádném případě to nelze dovodit ze skutečnosti, že v odůvodnění svého usnesení soud necituje vyjádření žalovaného k odvolání ani se o něm nezmiňuje a nepolemizuje s ním.

Tato okolnost neznamená, že se odvolací soud věcí náležitě nezabýval z pozice nestranného soudu.

Sám fakt, že stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně, které je navíc rozhodnutím procesní povahy, nepovažuje za správné, nelze považovat za zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Z těchto důvodů soudce zpravodaj návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

1 písm. c) zák. č.

182/1993 Sb.

Ústavní stížnost sice byla podána proti rozhodnutí, které nabylo právní moci, řízení o věci samé však dále pokračuje, a to 2 II.ÚS 106/96 teprve před soudem I. stupně a stěžovateli zůstávají zachovány zákonné prostředky, jimiž může brojit proti případným zásahům do jeho základních práv a svobod.

Nebyla tedy splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zák. č.

182/1993 Sb., podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

K uvedenému důvodu odmítnutí návrhu se tak přidružuje druhý důvod podle § 43 odst.

1 písm. f) zák. č.

182/1993 Sb., totiž nepřípustnost ústavní stížnosti.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. července 1996 JUDr.

Miloš Holeček soudce ústavního soudu ČR l 3